Austrálie s dětmi

Než se pustím do vlastního psaní o našem putování po Austrálii, rád bych nejprve ztratil pár slov o cestování s dětmi jako takovém, takže pokud se vás to zrovna netýká, můžete s klidným srdcem úvodní pasáž rovnou přeskočit.
Dnes si celkem vzato troufám tvrdit, že o cestování s malými dětmi již máme poměrně bohaté zkušenosti, neboť s našima holkama cestujeme od jejich útlého věku. První krůčky vedly do zemí nedalekých, ke kterým se postupně přidávaly i vzdálenější destinace, až jsme se loni konečně rozhodli pokořit i hranice evropského kontinentu a se šestiletou Adélou a čerstvě dvou a půl letou Lucií zdolat metu zatím nejvyšší, Austrálii.

Když už má člověk skoro všechno nachystáno, děti mají čerstvě vyřízené cestovní pasy a rodiče se těší z právě udělených vstupních víz, začne vám pomalu v hlavě hryzat červ svědomí, jestli děláte vůbec dobře, vydávat se s tak malými dětmi na opačnou stranu zeměkoule. Napadá vás, jak to ta mrňata všechno zvládnou, jak se poperou s tak dlouhým letem, jak se vyrovnají s časovým posunem a další a další chmurné myšlenky.

Pak ale přijdou první podzimní a zimní měsíce s depresivními dny plnými mrazu a tmy a ve školce se objeví první nemocné děti. Okruh společenských témat se pomalu zužuje na každodenní reporty o další sněhové kalamitě a televizi zavalí reklamy na léky proti rýmě a chřipce. Takže když i v naší rodině proběhlo již několikáté zimní antibiotické kolečko, najednou vám připadá, že jste svým rozhodnutím odletět do takové země, jakou je Austrálie, učinili to nejbáječnější rozhodnutí pod sluncem, navzdory vyčítavým pohledům babiček a dědečků. A i když si stále nebudete jistí svým rozhodnutím, živeni skeptickými poznámkami některých známých, v jejichž očích jsme blázni a dobrodruzi a kdo ví co ještě, vězte, že za našemi západními hranicemi je na podobné cestování s dětmi pohlíženo z úplně jiného úhlu. Cestovat s dětmi je tu bráno jako úplně normální věc a běžná součást života. Ba co víc, do letadel běžně usedají rodiny s ještě daleko menšími dětmi a cestují do mnohem exotičtějších destinací.

Takže, pokud se už rozhodnete jet a nemusí to být zrovna do Austrálie, vždy je třeba brát v potas určitá specifika, která s sebou cestování s dětmi prostě nese. Snad se mi povede shrnout v pár bodech alespoň ta hlavní z nich:

Před cestou

• Výběr destinace je určitě důležitá věc s ohledem na bezpečnostní, politickou a zdravotní úroveň dané země. Asi nikdy nepojedu s dětmi třeba do Afghanistánu a ani do země, kde je nízká úroveň či obtížně dostupná lékařská péče.
• Pojištění léčebných výloh v zahraničí by mělo být nezbytnou součástí každé cesty, jinak se může dovolená dost prodražit. Vzhledem k frekvenci onemocnění dětí školkou povinných bych doporučil i pojištění na storno zájezdu, popřípadě si s některou pojišťovnou domluvil pojištění storna již zaplacených letenek. S rozvahou bych rezervoval i ubytování, pokud cestujete po vlastní ose. Některé hotely si totiž při rezervování pobytu strhávají rovnou celou částku za pobyt.
• Každé dítě musí mít při cestě do Austrálie svůj vlastní cestovní pas a vízum vystavené na svou osobu. Dětský pas má omezenou platnost na 5 let.
• Nezapomeňte se vybavit léky proti základním a nejběžnějším neduhům, které vás mohou během cestování potkat. S dostatečným předstihem je třeba řešit i případné očkování, které je záhodno absolvovat před cestou do té které země. Před delší cestou zvažte i návštěvu zubaře. Je to lepší, než pak být v odlehlých končinách odkázán na služby kováře.:-)
• V krajích, kde slunce pálí o sto šest (a těmi Austrálie rozhodně je) je třeba myslet na ochranu před silnými slunečními paprsky nákupem krémů na opalování a děti chránit pokrývkou hlavy, případně jim pořídit sluneční brýle. K moři se vyplatí koupit i koupací oblečky, které chrání tělo před spálením a kterých je v Austrálii k sehnání spousta.
• Popřemýšlejte o repelentech proti obtížnému hmyzu, popřípadě o moskytiéře proti komárům. Přípravky proti komárům se dají pořídit až na místě v dané zemi, což je někdy výhodnější, protože naše přípravky nemusí vždy proti místním moskytům spolehlivě účinkovat a navíc je tu možná seženete levněji než u nás.
• Pokud máte možnost vzít nějakých 14 dnů před cestou dítě ze školky a trochu ho tak chránit před dětským kolektivem, není to tak úplně hloupý nápad a předejdete případným nemocem na poslední chvíli. U nás jsme nechtěli nechat nic náhodě, tak přišly na řadu i zvýšený přísun vitamínů a sirup na podporu imunity.

V letadle

Naše děti jsou už natolik velké, že každá z nich měla v letadle svou sedačku. Cena za jejich letenky činila asi 70% z ceny letenky pro dospělou osobu. Děti do dvou let jsou brány jako infanti, kteří nemají nárok na své místo a musí sedět na klíně jednoho z rodičů. Ti úplně nejmenší pak alespoň mohou spát v tzv. basinetu, malé postýlce zavěšené na stěně letadla.

Sotva se kola letadla odlepí od letištní plochy, rozpoutá se na palubě nelítostný boj. Na jedné straně jsou rodiče snažící se za každou cenu udržet své ratolesti v co možná největším klidu, na straně druhé jsou děti, kterým už po pár prvních minutách připadá let nekonečně dlouhý a snaží se dát najevo svou nespokojenost.
Samozřejmě že každé děcko je jiné, některé je v pohodě, jiné méně, v zásadě se ale dá případným potížím alespoň částečně předejít přípravou na let.

Při rezervaci letenek si u některých leteckých společností lze objednat jídlo pro děti (baby meal, children's meal). Do letadla s sebou bereme dostatečné množství oblíbených hraček, dobré zkušenosti máme i s různými omálovánkami, sešity se samolepkami nebo knížkami. Dalším spolehlivým prostředkem, jak děti zabavit, je jídlo, přesněji řečeno oblíbené dětské jídlo, jako jsou bonbóny, sušenky a podobně. Kvůli bolení uší během přistání a startu je dobré dát dětem bonbóny, žvýkačku nebo něco k pití, a když byla ještě malá mimina, stejný efekt plnilo kojení.
Dnes už spousta aerolinek nabízí i v ekonomické třídě palubní zábavní systém, takže se větší děti mohou během letu dívat na pohádky nebo hrát hry.
Hodně jídla a pití a málo místa v letadle není zrovna ideální kombinací, proto pro děti bereme do příručního zavazadla i nějaké věci na převlečení.

Na místě

• Austrálie je zemí, kde žije spousta nebezpečných zvířat, proto je na místě dávat na děti pozor, kde se pohybují, kam šlapou a kam šahají.
• Moře dokáže být leckdy zrádné, na některých místech mohou být silné proudy, někde jsou zase velké vlny, které dokážou spláchnout malé dítě během pár sekund.
• Pozor na přehřátí organismu během horkých dnů. U dětí dbejte na pitný režim a chraňte je před ostrým sluncem.
• V půjčovně aut si samozřejmě musíte pronajmout i dětské sedačky. Někde je označují jako Baby seat pro děti mladší tří let a Booster seat pro starší děti.
• Počítejte s tím, že dětem je třeba přizpůsobit celý způsob a harmonogram cesty. Co baví vás, nebaví vaše děti. Co chcete vidět vy, vůbec nezajímá vaše děti. Úsek, který byste normálně prošli za pár minut, bude s dětmi, které se pozastaví nad každým kamínkem a klacíkem, trvat hodinu. Kvůli dětem budete ochotni obětovat i více ze svého pohodlí a finančních prostředků. Třeba se ubytujete dráž, než kdybyste cestovali sami, to samé platí i o jídle. Pokud jsou děti již chápavější, je rozumné s nimi dohodnout určitá pravidla, motivovat je, zařadit do programu věci, které je baví, nebo jim cestování zpestřit třeba formou hry.
• Během cestování po Austrálii urazíte tisíce kilometrů, neocenitelným pomocníkem nám proto byli sada pohádek a DVD přehrávače, které jsme s sebou vezly z Čech a které se dají připevnit na opěrky předních sedadel. Ani nám nevadilo, že jsme během těch 6 a půl tisíce kilometrů viděli, nebo spíše slyšeli, snad stokrát Sněhurku a sedm trpaslíků, odměnou nám byl panenský klid, který v autě nastal s každým založením disku do přístroje.
• Chcete li v Austrálii podnikat pěší výlety do oblastí, kde není možné použít kočárek, můžete si s sebou přivézt dětskou krosničku nebo nosítko. Je to sice krám navíc, ale výborný pomocník v momentě, kdy už vaše malá ratolest odmítne jít po svých. Vy se dostanete do vytoužených míst, o kterých jste snili nad otevřeným průvodcem a vaše děti nebudou brečet, že je bolí nohy.

Na závěr lze říct jen jedno. Austrálie je úžasná země, přímo stvořená pro rodinnou dovolenou. Jistě, je to trochu z ruky, rodiny s dětmi tu ale najdou dokonalé zázemí se vším, co je potřeba. Je tu čisto, kuchyně, ze které nemusíte mít strach a není zapotřebí žádných zvláštních očkování. V každém sebemenším městečku najdete dětské hřiště, všude, kam se pohnete jsou záchody a místnosti, kde je možné přebalit malé děti (parents room). Slunce, moře, úžasná příroda, spousta zvířat a neobyčejně přátelská atmosféra se postarají o to, že z téhle země odjete s nezapomenutelnými zážitky na celý život.

Dlouhodobě očekávaný a pečlivě plánovaný moment nastává právě dnes. Připadá mi to až neskutečný. Ještě včera jsem trčel v práci a z okna pozoroval kolem jdoucí chodce zahalené do kabátů a beranic, neboť všichni jsme již pěkných pár měsíců mučeni třeskutými mrazy, no a teď se vznášíme v oblacích a krájíme kilometr za kilometrem z dlouhé cesty k protinožcům.

Plán celé trasy je následující. Nejkratší trasou se přesunout na nejmenší kontinent, čili opět do Perthu, odkud chceme po několika dnech cestování jihozápadem státu přeletět dál na východní pobřeží Austrálie. Obávaný letecký přesun s dětmi proběhl nad míru dobře a v podstatě bez problémů. O zábavu našich potomků se střídavě staralo jídlo, palubní televize a z domova nachystané hračky. Hlavní let z Dubaje do Perthu pak probíhal přes noc, takže obě holky skoro celou dobu prospaly.

Oproti přistání před čtyřmi roky nás vítá úplně jiný Perth. Podle posledních předpovědí překračují denní teploty hravě třicítku a o nějakém dešti nemůže být ani řeč. Jsme uprostřed australského léta (i když to letošní léto je na místní poměry hodně neobvyklé, ale o tom ještě bude řeč). Kvůli vyplňování imigračních karet (jen pro info, rodiče musí vyplnit karty i za své děti) jsme se octli na samotném konci celkem slušné fronty cestujících čekajících u imigračních přepážek. Děti už nehodlají trávit otravným čekáním ani minutu a rozbily tábor přímo v hale na koberci. Naštěstí od dalšího čekání na karanténní kontrolu nás milosrdným gestem uchraňuje jedna z úřednic, a tak po ujištění, že nepašujeme žádné ovoce ani zeleninu, můžeme pokračovat k výdeji zavazadel.

Ačkoli se náš pobyt u protinožců počítá zatím jen na minuty, hned se můžeme na vlastní kůži přesvědčit o pověstné australské vstřícnosti vůči návštěvníkům jejich země. Poprvé jsme dostali od jedné paní drobné na letištní vozík, když viděla, jak zavaleni kufry marně hledáme mince po kapsách. Vzápětí nám pomohla pracovnice od konkurenční autopůjčovny, která nám vytelefonovala převzetí auta u Avisu, jejichž přepážka na mezinárodním terminálu již byla v tuto dobu zavřená.

Takže jak již bylo řečeno, auto je pro nás připraveno, ale bohužel na vnitrostátním terminálu. Venku se už smráká a nám se nechce čekat a luštit jízdní řád autobusu jezdícího mezi oběma terminály. Bereme si tedy taxík. Ačkoli se to nezdá, oba terminály jsou od sebe vzdáleny poměrně dost daleko a my čelíme vodopádu otázek od asijského řidiče taxíku. Auto přebíráme už za úplné tmy a navíc máme jen velice zevrubný plánek trasy k našemu ubytování, což nutně ústí v bloudění nočním Perthem. Už jsem myslel, že si budu muset na pumpě koupit mapu Perthu, ale nakonec mě správným směrem navedla obsluha benzinky.

V perthském Karrinyup Waters Resort, kde máme rezervováno ubytování, je už samozřejmě v tuhle dobu jak po vymření. Venku ale spát nemusíme. Všichni pozdě přijezdivší turisté s rezervací mají klíče a instrukce k pobytu schovány v nočním trezoru. S touto praxí jsme se v řetězci ubytování Top tourist parks setkali ještě několikrát a funguje znamenitě.

Top

Dnešek se nese ve znamení oslav Dne Austrálie. 26. ledna roku 1788 přistála v oblasti Sydney Cove flotila lodí s prvními trestanci na palubě a Británie zároveň vyhlásila suverenitu nad územím. Po celé Austrálii si proto lidé každoročně tento den připomínají výročí tohoto aktu a plánují bujaré oslavy.

Ani Perth nezůstává v tomto ohledu pozadu. Po městě se dneska koná spousta akcí a na večer je plánovaný velkolepý ohňostroj. Dopoledne jedeme do Whiteman Parku, respektive do Caversham Wildlife Parku, který se nachází uvnitř. Skoro každé auto, které na ulici potkáváme, je ozdobeno národní vlajkou, děti mají po těle nalepené obtisky s národními motivy a snad všichni si oblékli něco, co se alespoň trochu vztahuje k zemi, ve které žijí. V parku je pěkně živo. Krásné počasí a volný den přilákalo celkem dost lidí. Pro děti tu je k dispozici malé brouzdaliště, které přijde v tomhle vedru vhod. Kromě něho jsou tu i dětská hřiště , jezdí tudy vláček, je tu i nějaké moto muzeum a spousta dalších věcí.

Do Caversham Wildlife parku je třeba zaplatit vstupné. Zařízeních tohoto typu je po celé Austrálii spousta a pro děti jsou super v tom, že se s australskou faunou neseznámí pouze přes drátěné pletivo plotu, ale že si lze spoustu zvířat pohladit a nakrmit. Největší úspěch tak sklidili pochopitelně klokani, jejichž výběhem se lze neomezeně pohybovat. Vačnatci se v poledním žáru povalovali ve stínu a nechali se drbat, hladit a krmit granulemi, z čehož byla většina dětí naprosto u vytržení.

S klokany v parku

Večer se jedem podívat do centra Perthu na ohňostroj. Na nábřeží kolem řeky Swan už proudí davy lidí. V přilehlém parku se koná nějaký koncert a nebe nad námi brázdí letadla a vytváří nápisy na obloze. Bohužel se našlo celkem dost lidí, kteří se pod rouškou oslav naprosto ztotálnili a teď tu dělají rotyku. Samotný ohňostroj byl ale nádherný a trval skoro půl hodiny.

Ohňostroj v Perthu

Top

Dnes započínáme asi týdenní okruh jihozápadem Západní Austrálie. Po dálnici vedoucí centrem Perthu jedeme jižním směrem na Mandurah, kde se silnice větví. "Jednička" pokračuje podél pobřeží a protíná národní park Yalgorup, ve kterém jsou k vidění tisíce let staré thrombolity, což je ovšem jedna z věcí, která naše děti absolutně nezajímá. Navíc já jsem něco podobného již viděl během minulé cesty v Shark Bay, takže se vydáváme vnitrozemím směrem na malé městečko Pinjarra.

Pinjarra je domovem Pinjarra Peel Zoo, jednoho z dalších zoo parků, ve kterém si můžeme zase nakrmit klokany a emuy a navíc je tahle soukromá zoo zajímavá svým programem zaměřeným na odchov ohrožených tasmánských čertů. Oběma našim holkám se tu navíc podařilo odnést si na památku klovance od papoušků, kteří nejeví přílišnou ochotu nechat se hladit.

Cestou do Bunbury, kde chceme přespat, stojí za krátkou zastávku i městečko Harvey, kde se všechno točí kolem pěstování pomerančů. Můžete si tu koupit třeba čerstvou pomerančovou šťávu nebo vylézt na Big Orange, rozhlednu ve tvaru obrovského pomeranče.
Bunbury mi připadá jako poměrně pěkné městečko s útulným centrem plným restaurací a zelenými parky lemujícími pobřeží oceánu. Na eleganci dodává i mořská laguna na severu města, sousedící se zálivem Koombana, kde se nachází největší tahák Bunbury - Dolphin discovery centre.

Top

Ke břehům zálivu Koombana připlouvají denně divoce žijící delfíni pro svou dávku ryb, které dostanou z rukou vybraných návštěvníků centra, vše samozřejmě za dozoru dobrovolníků. Jak jsem se dočetl, nejvyšší pravděpodobnost spatřit delfíny je v ranních hodinách, takže jsme sem dorazili kolem osmé a rozhodně jsme tu nebyli první. Asi po půl hodině hypnotizování vodní hladiny připlul jeden kousek, obkroužil dvě kolečka a zase zmizel v hlubinách oceánu. Podle povídání na netu se ale můžeme řadit k těm šťastlivějším, protože někdy prý delfíni nepřiplují vůbec. Kvůli těmto případům platí vstupenka do centra celkem pro tři návštěvy, ale na to my bohužel nemáme čas. Pokud můžu srovnávat s obdobnou atrakcí v Monkey Mia, líbilo se mi víc v Shark Bay a zadařilo se nám tenkrát víc i po stránce počtu připluvších kytovců.

Pokračujeme tedy v cestě dál podél zálivu Geographe Bay. Tomuto kraji je dostatečně požehnáno, co se množství slunečního svitu týče, takže se tu dobře daří třeba vinné révě. Počet vinic, sklípků a soukromých prodejen vín snad nejde v této oblasti ani spočítat. Sluníčko a kilometry špičkových pláží činí tohle místo turisticky velmi přitažlivým místem.

Dalším výstavním letoviskem na pobřeží Geographe Bay je Busselton, kde je k vidění unikátní molo, táhnoucí se na dřevěných pilonech do vzdálenosti téměř dvou km od pobřeží, čímž se z něho stala nejdelší stavba tohoto druhu na jižní polokouli. Po molu je možné svést se vláčkem až na konec, kde byla postavena podmořská observatoř.
Nám ale štěstí moc nepřeje. Molo prochází v současné době rekonstrukcí a vláček nejezdí. Alespoň se tedy vykoupeme v moři a trochu zalenošíme na pláži hned vedle mola. Navíc se mi tu podařilo vyfotit několik kakadu naholících okupujících vzrostlý strom na pláži.

Busselton Jetty

Odpoledne jsme vyrazili směrem na Dunsborough, kde jsme si zaplatili nocleh v motelu patřící řetězci ubytování Best Western.

Top

Dunsborough je celkem dobrým výchozím bodem k výletům na Cape Naturaliste a do národního parku Leeuwin-Naturaliste. Ráno se jedeme podívat na vyhlášenou pláž Smith Beach nedaleko města Yallingup, jejíž fotky najdete skoro v každém prospektu o jihozápadě ZA. Bohužel počasí na západním pobřeží Austrálie začal pravděpodobně ovlivňovat blížící se cyklon Bianca, takže se zatáhlo a přímo na pláži foukal vítr jak na Baltu. Jediný, kdo se v tomhle nečase odvážil do vody byla vodomil Adéla, ale stejně jsme to tu za chvíli zabalili a jeli do motelu.

Smith Beach, Yallingup

Odpoledne se trochu vyjasnilo, tak jsem se rozhodl udělat si samostatný výlet na Cape naturaliste. Severnější ze dvou mysů je obklopen drsným pobřežím a divokou přírodou. Nad prázdnou silnicí vedoucí k mysu poletují černí kakaduové, na loukách okolo se pasou klokani. Ze silnice občas odbočují ještě další nezpevněné cesty s oranžovou šotolinou nabízející jízdu ještě větší divočinou. Na konci oné cesty stojí maják, k němuž se dá dojít. Vůbec je tento cíp protkaný stezkami pro pěší, z nichž je fantastický výhled na pobřeží se skalisky. Místní trasa tras je ovšem věhlasný Cape to Cape track. Cesta vede právě z tohoto místa, tedy z Cape Naturaliste, podél oceánu na jih až ke 135 km vzdálenému Cape Leeuwin. Během chůze si můžete plnými doušky vychutnávat vše, co tahle jihozápadní výspa Austrálie nabízí: super pláže, vinice, jeskyně (nejznámější je Ngili Cave), pozorování velryb v době, kdy tudy migrují, na jaře koberce divokých květin, rostou tu orchideje, které již nikde jinde nenajdete. Oblast kolem Margaret River je navíc vyhlášeným surfařským místem, jedním z nejlepších v celé Austrálii. Při zpáteční cestě jsem se ještě zastavil u Sugarloaf Rock, která nemůže chybět v žadné fotosbírce z národního parku Leeuwin-Naturaliste.

Sugarloaf Rock

Večer jsme využili motelových grilů a udělali si maso ze supermarketu. V každé větší samoobsluze je ohromný výběr všech druhů masa a spousta je jich už předem naložená v marinádě a připravena ke grilování. Třeba jehněčího, které u nás jen tak lehce neseženete, je tu k mání v několika podobách. Aby taky ne, když se tu ovce pasou úplně všude, kde je to jen trochu možné. Během přípravy jídla jsme se seznámili s mladými Australany z Mandurahu, kteří měli pokoj vedle nás a měli asi šest dětí. Jak se ale později vysvětlilo, v Austrálii je prý běžné, že si rodina vezme s sebou na dovolenou i bratrance a sestřenice svých dětí. Strašlivě se zajímali odkud jsme, jaký je tam zrovna počasí a podobně, takže jsme jim u piva trochu přiblížili taje a zákoutí naší země, zatímco naše a jejich děti, zdá se, také našli společnou notu navzdory jazykové bariéře. Tohle se mi na Australanech líbí snad úplně nejvíc. Neuvěřitelná, a v našich končinách málo vídaná, otevřenost a přátelskost vůči okolnímu světu a lidem, kteří se zavítají podívat na jejich rodnou hroudu. Ničím se nestresují, z ničeho nedělají problém, prostě užívají života plnými doušky. Žádné jiné slovo nemůže dokonaleji vystihnout jejich přirozenou náturu než známé a okřídlené australské "No worries".

Top

Ráno balíme a vyrážíme směr jižní lesy. Jih Západní Austrálie totiž pokrývá lesní porost obřích blahovičníků druhu karri, což jsou rekordmani australské flóry co se výšky i dlouhověkosti týče.

První zastávku děláme v národním parku Warren. Nejen v tomto parku, ale i v dalších chráněných oblastech regionu je spousta příležitostí k výletům, které se dají v téhle panensky čisté přírodě podniknout pěšky i autem (Great Forest Trees Drive). Hned jak vylezeme z auta, nasáváme neskutečnou vůni vzdoušku v jeho nejčistší podobě, skrz na skrz prosyceného silicemi z eukalyptů. Plíce si tu vrněj jak kočka na klíně :-). Koncentrace vonných látek z blahovičníků je tak silná, že nám zůstane zakořeněná v hlavě snad na celý život. Stromy kolem nás se svým vzrůstem klidně mohou porovnávat se sekvojemi, které jsme viděli v Kalifornii. Na některé z nich lze dokonce vylézt (climbing tree) a rozhlédnout se po kraji z pozorovatelen, které jsou instalovány v korunách některých z těchto obrů. Výhled z takové výšky totiž umožňoval v době sucha odhalit vznik lesních požárů. V parku Warren je takovým stromem Dave Evans Bicentennial Tree nedaleko Pembertonu. Nahoru můžete vylézt po více než stovce ocelových tyčí, které jsou ve spirále natlučeny do kmene stromu. Ocelová vyhlídka vážící kolem dvou tun se nachází v úctyhodné výšce 75 m a za silnějšího větru se může vychýlit o 1,5 m na každou stranu. Bohužel aktuálně je výstup nahoru na strom zakázán kvůli řádění cyklónu Bianca, a tak zkoušíme vylézt alespoň do prvních pár metrů kmene. Můžu říct, že to není zrovna příjemný pocit stát bez zajištění na ocelovém prutu a dívat se do propasti pod sebou, natož lézt do větší výšky než jakou má Petřínská rozhledna. Zkrátka rozhodně nic pro slabé povahy nebo pro toho, kdo trpí na závratě.

Dave Evans Bicentennial Tree

Opouštíme Warren NP a přes park Shannon směřujeme dále na jih k oceánu. Nakonec zakotvíme v malém městečku Walpole, kde dohromady nic moc není. Ubytováváme se zase v jednom z Top tourist parků, Coalmine Beach Holiday Parku, nacházejícím se v krásném prostředí na pobřeží Nornalupského zálivu. Bohužel zima, která tu panuje, dává rychle zapomenout všem myšlenkám na možné vodní hrátky. Navíc je tu celkem dost komárů. V těchto končinách na jihu země jsou průměrné letní teploty vždy o něco nižší než třeba v Perthu, ale pokud se k tomu přidá ještě vliv cyklónu, výsledkem je celkem slušná a hlavně neočekávaná kosa. Naše chatka leží na úplném okraji areálu, obklopena divočinou, takže máme výhled přímo do lůna pralesa, nádhera.

Top

Počasí se od včerejška bohužel nezlepšilo, spíš naopak. K ne příliš vysokým teplotám se přidal i drobný déšť. Kousek za Walpolem směrem na východ přesto navštěvujeme Údolí obrů s vyhlášenou atrakcí Tree Top Walk.

Jednu část tvoří ocelové můstky postavené až ve 40 metrové výšce v úrovni korun vzrostlých stromů druhu eucalyptus jacksonii. Z celkem asi 600 metrového okruhu po konstrukci vysutých chodníků je impozantní výhled z ptačí perspektivy na lesy kolem nás, i do hloubky pod námi.
Druhou část, pojmenovanou Ancient Empire, tvoří dřevěné chodníčky proplétající se mezi obřími, stovky let starými eukalypty, z nichž někteří mají obvod až 16 m. Takže pokud někdy zavítáte do těchto končin Austrálie, určitě si nenechte návštěvu Valley of the Giants ujít, rozhodně to stojí za to.

Tree Top Walk - ocelové mosty v korunách obřích eukalyptů

Před Denmarkem jdeme potěšit dětskou duši do Pentland Alpaca Farm, ve které trávíme nějaký čas krmením dotěrných alpak, koz a klokanů, na požádání si můžeme pohladit i koalu.

Ubytování V Denmarku hledáme trochu déle než obvykle a nakonec končíme za poměrně drahý peníz v chatce Rivermouth Caravan Parku. Prostředí je tu ale opět nádherné, karavan park se nachází v místech, kde řeka Denmark končí svou pouť ve vodách Wilson Inlet. Součástí areálu jsou zase grily, takže si ve městě kupujeme maso na plech a nemusíme aspoň nikde shánět jinou večeři.

Kmen blahovičníku v Ancient Empire

Top

Od původního záměru navštívit Albany nakonec upouštíme, protože jízdy v autě bude zítra ještě dost. Tak užijem trochu pohody tady v Denmarku a jeho okolí. Taky přichází pomalu čas vyprat nějaké věci, protože zásoby čistého prádla se začínají povážlivě tenčit, a to především u dětí, které se neopomenou vyválet v kdejakém svinstvu. V karavan parcích, jako je třeba tenhle, jsou většinou k dispozici prádelny s pračkou i sušičkou na drobné mince. Kvalita vyprání není sice nijak valná, ale z nejhoršího věci vyperete.

Greens Pool Denmark

Kolem Denmarku jsou k vidění úžasné věci, hlavně krásné pláže a vůbec pobřeží jako takové. Podle fotek, které jsem si prohlížel v informační brožuře, chceme určitě vidět Greens Pool patřící k národnímu parku William Bay. Tohle místo je zajímavé tím, že množství žulových balvanů seskupených v moři do jakési bariéry chrání pobřeží před dosahem vln, takže tu vznikla velká laguna, skutečně připomínající barvou vody a poklidnou hladinou bazén (odtud název Pool).

Elephant Rocks

Příroda opracovala žulové skály do skutečně bizarních tvarů, kousek odtud jsou třeba Elephant Rocks, skály připomínající slony otáčející se k vám svým pozadím. Těmito místy prochází i známý Bibbulmun Track, král mezi treky pro pěší, alespoň co se Západní Austrálie týče. Pokud třeba někdy zauvažujete o jeho absolvování, kupte si pevné boty a naplánujte hodně dlouhou dovolenou, protože celá cesta koštuje nějakých 1000 km z Perthu až do Albany.
I když konečně vysvitlo sluníčko, ve vodě jsou jen největší otužilci a pár bab s hroší kůží.

Top

Doba, kterou jsme si vymezili pro pobyt na jihozápadě Austrálie, se nachýlila ke konci. Dnes nás čeká přejezd vnitrozemím zpátky do Perthu, odkud zítra frčíme na východní pobřeží. Pokud můžu trochu předbíhat v čase a porovnat obě části kontinentu, západ není ještě tak zasažený turismem jako východní strana. Nejsou tu proto takové návaly lidí na cestovatelsky atraktivních místech a ani na silnicích nejezdí tolik aut. Přeci jen je asi větší procento turistů, kteří v plánech na cestu do Austrálie raději upřednostní východ kontinentu před západem. Pro mě má ale stejně západ svoje osobité a nenapodobitelné kouzlo a vždycky se sem budu rád vracet.

Z Denmarku tedy míříme zkratkou k silnici č.30 spojující Albany a Perth. Cesta je pohodová, s minimálním provozem, navíc čím blíž se blížíme Perthu, tím víc přibývá stupňů na ukazateli venkovní teploty. Je zajímavé pozorovat tak velké teplotní rozdíly mezi jihem a Perthem. Po cestě děláme větší zastávku v městečku Kojonup. Zatímco děti řádí na místním dětském hřišti, já se jdu podívat do přilehlého informačního centra, kde je pod názvem Kodja Place stálá expozice aboridžinského umění. Líbí se mi styl domorodé malby, kdy jsou obrazy tvořeny barevnými puntíky tzv. "dot painting", což je právě zde k vidění.

Aboridžinské centrum v Kojonupu

V Perthu si konečně prohříváme kosti. Teplota přes 30°C působí na naše tělesné schránky zabalené poslední dny v mikinách a pláštěnce jako balzám. V místě našeho předešlého perthského ubytování se po delší době konečně koupeme v bazénu.

Top

Letenky do Brisbane máme koupené prostřednictvím společnosti Emirates, která nabízela zlevněné vnitrozemské lety po Austrálii pro všechny své klienty, kteří si u nich koupili letenky do této země v rámci tzv. "Visit Australia Pass" v kooperaci s Virgin Blue. Těsně před odletem nám trochu pozměnili časy a trasu letu, takže namísto původně plánovaného přímého letu Perth - Brisbane teď musíme přestupovat v Melbourne a navíc odlétáme už v 6 hodin ráno, což je pěknej vopruz.

Jinak celkem dneska není moc o čem psát. Oba přelety proběhly bez obtíží, děti byly vzorné a po celou dobu se je podařilo udržet ve stabilizované poloze díky několika pytlíkům sladkostí a sešitům s nálepkami. Virgin Blue, jako nízkonákladový přepravce, poskytuje jídlo a pití za poplatek, ale jinak si nelze na nic stěžovat.

Z letadla přistávajícího nad Brisbane je ještě možné pozorovat zbytky katastrofálních záplav, které pustošily Queensland jen pár dnů před naší cestou do Austrálie. Chvíli to dokonce vypadalo, že budeme muset z Perthu přerezervovat letenky do Sydney, ale nakonec se situace zlepšila natolik, že můžeme v klidu přistát v Brisbane, i když jsme museli náš program v queenslandské metropoli zrušit. Na letišti pak sledujeme tabuli s odlety, všechny lety do Cairns a Port Douglasu jsou pro změnu zrušeny kvůli cyklonu Yasi, který příšerně zřídil pobřeží severního Queenslandu. Letos teda příroda připravila obyvatelům Austrálie hodně těžké chvíle.

Dálnice M1 se naštěstí těsně přimyká k letišti a po ní je to na Gold Coast asi jen 80 km. Na Gold Coast máme již rezervováno ubytování v motelu, který jsme si našli na internetu.

Top

Jméno našeho motelu, Limassol, je odkazem a památkou na původní domovinu svých majitelů. Vůbec Austrálie je známá jako země, kde našlo svůj nový domov tisíce přistěhovalců ze všech možných koutů světa a najít tady takového "pravého" Australana pocházejícího z několika generací rodilých Australanů, může být vlastně hodně složité.

Dopoledne jdeme naštívit Sea World postavený na úzké písečné kose pojmenované The Spit. Celá oblast Gold Coast je pro děti jak stvořená. Nachází se tu totiž hned několik dětských obrovských zábavních parků. Kromě již zmiňovaného Sea Worldu jsou tu ještě Dreamworld, Movie World nebo vodní svět Wet'n Wild. Vyzkoušet všechno během tak málo času se ale nedá, navíc vstupy na tyto atrakce dokáží pořádně provětrat kreditku. Za vstup do Sea Worldu pro dva dospělé a jedno dítě (za dítě ve věku 2 let většinou nikde neplatíme) jsem vysolil přes 200 AUD (asi 3700 Kč). Uvnitř parku se už ale žádné další vstupy neplatí.

Všude tu je hrozná spousta lidí. Gold Coast a Surfers Paradise obzvlášť láká spoustu návštěvníků na kilometry zlatých pláží se skvělými podmínkami k surfování a na bohatý noční život. Jsou tu obří nákupní centra (Pacific Fair, Australia Fair), kina, diskotéky, obchody, bary, restaurace, fastfoody, prostě nic pro návštěvníky hledající klidné místo bez lidí. Přitom za touhle veškerou parádou můžete objevit nádherné parky s deštnými pralesy a to jen pár kolimetrů směrem do vnitrozemí. Mezi Brisbane a Gold Coast je to třeba Tamborine Mountain nabízející procházku po vyvýšených chodnících vedoucích pralesem, o něco jižněji můžete zavítat do národních parků Lemington a Springbrook.

Pláž v Surfers Paradise

Odpoledne se jdeme podívat na pláž v Surfers Paradise, táhnoucí se do nedohledna v těsném semknutí s mrakodrapy a výškovými budovami. Mimochodem staví se furt dál a dál. Stavební boom posledních let proměnil tuto lukrativní oblast k nepoznání v porovnání s tím, co tu bylo jen před několika málo desetiletími. Jsou tu poměrně velké vlny a tím pádem dost surfařů, kvůli kterým konec konců dostalo tohle místo své jméno. Koupat se smí ale jen v prostoru vymezeném žluto-červenými vlajkami, ostatně jako na všech plážích patrolovaných záchranáři.

Večerní ulice Surfers Paradise se topí v záři neonů a skutečně pulsují životem. V jednom z obchodů prodávajících umělecké výrobky aboridžinců si konečně kupuju originální malbu malovanou ve stylu dot painting, který se mi tak líbí.

Top

Majitel motelu má plnou recepci prospektů týkajících se Gold Coast a ochotně nám dává přednášku o tom, co je dobré navštívit. Jedeme se tedy podívat na vyhlídku z mrakodrapu Q1 (Queensland No.1) tyčící se rovnou nad pláží v Surfers Paradise. Jedná se o úplně novou stavbu, dokončenou teprve nedávno. Zároveň se tato výšková budova pyšní titulem druhá nejvyšší residenční budova světa, pokud tedy bereme v úvahu výšku mrakodrapu i s anténou, dosahující bez mála 323 m. Rodinné vstupné tedy opět nepatří ke zrovna zanedbatelným položkám, 1000 Kč za jízdu výtahem a rozhled po okolí. Za pár sekund se rychlo-výtahem dostanete do 78 patra, kde se nachází SkyPoint. Odtud se nabízí fantastický panoramatický výhled do všech světových stran.

Výhled z Q1 směrem k hranici NSW

Po obědě se jdeme ještě vyvalit na pláž a taky kupujeme maso na gril. Hlavní silnici vedoucí do Surfers Paradise, po které tu pořád jezdíme, lemují zelené plochy s mnoha grily. K večeru jsme si tu tedy vyhlídli jeden z nich. Pro tyto účely vozíme v autě neustále krabici s veškerým potřebným vybavením ke grilování jako olej, kečup, sůl, kuchyňskou roli papíru, umělý příbor a talíře a za pár dolarů taky stěrku na přípálený zbytky masa. A tak tady na Gold Coast zavládla v podvečer strašlivá pohoda a úplně nepopsatelná atmosféra: sluneční kotouč se zvolna noří za hladinu oceánu a v dáli, naposled v tomto dni, tancuje po skleněných tabulích mrakodrapů. Dospělí chystají večeři, queenslandský pivko značky XXXX řádně nachlazeno. Děti si hrají na hřišti, které tu prostě nemůže chybět a prohánějí ibise brousící kolem stolů a loudící něco k snědku. Po úzké asfaltce joggují běžci, kteří tu pro svůj sport mají ideální podmínky, jiní návštěvníci parku polehávají na trávních kolem, nebo taky grilují. No už teď se nám vůbec nechce domů.

Top

Na Gold Coast jsme strávili celkem tři noci. Dneska musíme dorazit až do Coffs Harbour, kde jsem už přes net zarezervoval ubytování. Od původního záměru navštívit Currumbin wildlife sanctuary jsme nakonec z finančních a hlavně časových důvodů ustoupili, zvířátek bude k vidění určitě ještě dost, a tak pokračujeme dál na jih. Trochu se motáme v Tweed Heads, kde se pokouším najít hranici Queenslandu a Nového Jižního Walesu, vyznačenou dvěma velkými vztyčenými betonovými trojúhelníky, mezi nimiž prochází právě zmíněná hranice obou států. V hledání jsem nakonec úspěšný a dělám si pár fotek, zatímco Lenka v autě zuří, že kvůli dvěma panelům bloudíme půl hodiny po městě.

Queensland je oproti NSW (v době aus. letního času) o hodinu zpátky, takže k již tak nabitému programu dnešního dne přicházíme ještě o hodinu drahocenného času. Kousek od dálnice Pacific Hwy leží další zábavní park, Tropical fruit world . Park se specializuje na pěstování a prezentaci nejrůznějšího tropického a subtropického ovoce z celého světa. První část návštěvy parku vyplnila přednáška o různých druzích ovoce z hlediska jeho původu, charakteristiky a účinků na lidský organismus, zakončená ochutnávkou vybraných kousků. V rámci teto přednášky jste si mohli koupit i kosmetické a potravinářské výrobky vyrobené z ovoce. Pak se nasedlo do jakéhosi vláčku taženého traktorem, který účastníky exkurze provezl po světě ovocných stromů a keřů, to vše za doprovodu řidičova komentáře. Plantáže byly rozděleny i z geografického hlediska, takže jste si mohli prohlédnout, jak a kde roste ovoce v různých částech světa. Navíc se každou chvíli zastavilo u některého ze stromů na ochutnávku. Děti určitě ocenili louskání macadamia ořechů, kterých si mohli nabrat plné kapsy a které se v Austrálii běžně pěstují. Závěrečná projížďka loďkou po řece a v minivláčku obzvlášť už byla možná navíc, ale přesto byla návštěva parku zajímavá a poučná a zatím něco úplně jiného, než jsme v Austrálii viděli.

Další krátkou zastávku děláme v Byron Bay, nejvýchodnějším cípu pevninské Austrálie. Městečko na mě působí velice sympaticky a je docela škoda, že už máme rezervaci ubytování jinde, protože bych se tu býval rád zdržel trochu déle. Takhle jen pár minut parkujeme u majáku, odkud je super výhled na skalnatý mys a taky na krásnou pláž lemující pobřeží, další skvělé místo!

Maják v Byron Bay

Cesta vede dál přes Ballinu a Grafton do Coffs Harbouru, kam přijíždíme už za tmy. Docela citelně se ochladilo a v dáli pozorovatelné blesky taky zrovna nevěští nic dobrého. Ubytko nacházíme poměrně bez problémů, navzdory tomu, že máme k dispozici jen jednoduchý plánek v brožuře toptouristů. V areálu je jak po vymření, ale instrukce a klíče k chatce máme v obálce na mé jméno ve schránce na recepci, tohle tu funguje fakt perfektně.

Top

Na dnešek plánujeme výlet do NP Dorrigo. V informačním centru v Coffs Harbouru nám byla doporučena spodní příjezdová cesta vedoucí přes městečko Bellingen a taky si tu bereme nějaké letáky o Dorrigu.

Národní park Dorrigo figuruje na Seznamu světového dědictví již více než dvacet let a nabízí příležitost prozkoumat deštný prales s unikátní faunou a flórou.
Poslední kilometry před parkem šplháme po klikatící se silnici vedoucí lesním porostem. S přibývající nadmořskou výškou bohužel klesá i venkovní teplota až na konečných 17°C, čímž definitivně boří mýtus o horkém australském létě. Ke všemu drobně mží, což není dobrá zpráva pokud plánujete trek parkem. Parkujeme u Rainforest centra a jdeme se podívat na vyhlídkovou plošinu vysutou nad údolí parku pokrytém bujnou vegetací. Jak lze očekávat, údolí je zahaleno do hustého oparu znemožňujícího jakýkoliv výhled.

Vodopád Crystal Shower NPDorrigo

Alespoň počasí se trochu umoudřilo, takže můžeme vyrazit na túru k vodopádům Crystal Shower. Konečně přichází na řadu naše dětská krosnička, se kterou se tu taháme po letištích a do které teď usazujeme nejmladšího člena naší výpravy. K vodopádu je to z Glade Picnic Area nějakých 1.5 km úžasnou přírodou deštného lesa. V parku Dorrigo je takových vodopádů spousta a nejen tady. Cesta z Coffs Harbour do vnitrozemského městečka Armidale je známá jako Waterfall Way, tedy Cesta vodopádů. Kromě Dorriga na ní leží i Wollomombi Falls, jeden z nejvyšších vodopádů Austrálie. Náš Crystal Showe Fall sice nedosahuje takových parametrů, za to je zajímavý tím, že se dá obejít kolem dokola, neboť padá z římsy, pod kterou se dá suchou nohou procházet. Adéla si odtud na památku odnesla krvavou ranku od pijavice, kterých je v tropických parcích kolem hranice QLD a NSW plno. Naštěstí nepředstavují vážné nebezpečí (což se šestiletému dítěti špatně vysvětluje), jen krev vytéká díky antikoagulantům vylučovaným z úst pijavic docela dost dlouho. Zpáteční cesta je celá do kopce a s Luckou v krosně k tomu, takže v cíli mám pocit, jak kdybych vynosil sklep plnej uhlí.

Dangar Fall

Top

Ráno přemýšlíme, jestli se nám dnes podaří dojet až do Sydney nebo ne. Kalkulujeme kolik a jak rychle se dá ujet po Pacific Hwy. Ačkoli je Pacific Hwy klasifikovaná jako dálnice, je dost kontroverzní ji za takovou považovat úplně všude. V některých oblastech, (třeba v jižní části NSW) je tou pravou krásnou několika proudou dálnicí, jaké známe z Evropy. Maximální rychlost se pak omezuje na 100, někde i 110 km/h. Na mnoha místech ale Pacific Hwy prochází přímo městskou zástavbou, která s sebou přináší zdržení v podobě semaforů a hustého provozu, jinde je srovnatelná s naší okreskou a s dálnicí nemá pranic společného. Z toho plyne, že plánovat si před cestou, že za hodinu tady ujedu 100 km, je nesmysl.

Ideálním místem k zastavení je Port Macquarie, nacházející se v přirozeném biotopu koal. Pokud je nepotkáte ve volné přírodě, určitě je najdete v parku Billabong Koala Park. Kromě tohoto zvířecího parku jsou další koaly i v Koalí nemocnici (www.koalahospital.org.au), kde se starají o nemocné a zraněné koaly.

V podvečer dorážíme na předměstí Sydney a vjíždíme do ohromné aglomerace nejlidnatějšího australského města. Rádi bychom si našli něco pěkného v Manly na severu Sydney, ale zase jedeme jen podle zevrubné mapy velkého Sydney, kde jsou vyznačeny jen hlavní silnice. Proud aut nás nemilosrdně táhne s sebou ulicemi metropole, kde zrovna vrcholí odpolední špička a ulice jsou přecpané auty. Nakonec cestu celkem slušně zvládáme a vjíždíme do městské části Manly, v jejíž uličkách se teď proplétáme a hledáme něco vhodného na přespání. Z internetu si pamatuju na Manly Seaview Motel & Apartments, kam se jdem poptat na volný pokoj. Nesympatickej zjev s ruským přízvukem mi nabízí apartmán za 200 AUD, což odmítám. Nakonec jsme se dohodli na slevě, ale i tak mi to připadá hodně. Je mi jasný, že přímořské Manly patří mezi lepší a tudíž asi dražší čtvrti, ale taková cena za malou neútulnou zatuchlou kobku bez snídaně hraničí s kriminálním činem. Rozhodně je to zatím naše nejhorší ubytování v Austrálii. Nechce se nám tu ale nic dalšího hledat nebo dokonce dál jezdit někde po Sydney.

Večer jdem na pěší zónu dát si něco k večeři. V restauraci, kterou jsme vybrali, pracuje Češka, tak jsme prohodili pár slov. I když se oteplilo, zatím pořád žádný pařáky. Před týdnem prý ale bylo v Sydney přes 40°C a lidé tu kolabovali přímo na ulicích.

Top

Ráno jsme šoupli snídani v kavárně s krásným výhledem na moře, nacházející se přímo na promenádě v Manly. Až na to ubytování se nám tu moc líbí. Pobřeží lemuje dlouhá pláž a promenáda s travnatým pruhem a vzrostlými stromy. Všude jsou restaurace, kavárny a obchůdky, navíc je Manly beach oblíbeným místem surfařů. Pěší zóna, zvaná The Corso, končí u Manly Cove, odkud jezdí trajekty do Sydney.

Po včerejším prozatím rekordním počtu najetých kilometrů si dnes dáme od auta pokoj. Do centra Sydney jedeme výše zmiňovaným trajektem, který vyplouvá zhruba každou půlhodinu a dostanete se jím přímo do Circular Quay v centru Sydney. Z lodi je krásný výhled na oba břehy zálivu Port Jackson, poseté malými baráčky. Za chvíli už je vidět i most Harbour Bridge i slavná opera a celé panorama Sydney, jemuž dominuje AMP Tower.

Hned vedle lodního terminálu v Circular Quay stojí budova sydneyské opery, jejíž architektonická podoba je vskutku impozantní. Když v roce 1957 vyhrál mezinárodní soutěž na podobu nové budovy opery návrh dánského architekta Jorna Utzona, nikdo netušil, jak velké martyrium tím bude odstartováno. Stavba tohoto kulturního stánku se střechou ve tvaru několika lastur se potýkala s mnoha problémy. Celkové náklady na vybudování opery překročily původní rozpočet více než 14x, nová vláda NSW zvolená roku 1965 navíc celý projekt zpochybnila a pohrozila i zastavením financování stavby, výsledkem čehož byla rezignace Utzona na pozici hlavního architekta. Ačkoli se po Sydney pořádaly pochody na podporu Utzona, dánský architekt nakonec zemi opustil a do Austrálie se již nikdy nevrátil. Celé dílo pak bylo dokončeno australskými architekty a za účasti britské královny s velkou slávou otevřeno v roce 1973. Dnes je opera nejen symbolem Sydney, ale celé Austrálie a rozhodně jedním z nejpozoruhodnějších stavebních počinů tohoto světa.

Opera v Sydney

Od opery směřujeme kolem botanické zahrady, knihovny NSW a několika dalších historických budov až k rozlehlému Hyde parku, jemuž vévodí překrásná katedrála St.Mary. Tady se rozdělujeme, já s Adélou se jdeme podívat na AMP Tower, zatímco druhá půlka rodiny zůstává v chladivém stínu parkové zeleně.
AMP Tower nebo též Sydney Tower je s 309 metry druhou nejvyšší stavbou Austrálie (po Q1 na Gold Coast). Výtah k prodejně vstupenek a suvenýrů je tak trochu ukrytý v labyrintu obchodního domu. Kontrola před vstupem na vyhlídku si v ničem nezadá s bezpečnostními kontrolami na letištích, ale pohled na Sydney z ptačí perspektivy vám malé zdržení vynahradí.

Sydney Harbour Bridge

Před odjezdem zpátky do Manly se jdu ještě podívat do starobylé čtvrti The Rocks, odkud mám Harbour bridge jak na dlani. Tento další architektonický skvost největšího australského města spojuje jižní centrum města se severním břehem. Gigantické mostní ocelové oblouky mají v nejvyšším bodě úctyhodnou výšku 134 m nad hladinou Port Jackson a díky svému tvaru má most mezi místními přezdívku "Ramínko na šaty". U turistické agentury si můžete koupit i organizovanou adrenalinovou procházku po mostním oblouku.

Top

Národní park Blue Mountains byl založen roku 1959. Bariéru hor se prvním osadníkům, hledajícím dále ve vnitrozemí novou půdu pro zemědělské využití, podařilo překonat až v roce 1813. Zajímavé je, že se vlastně nejedná o hory ve smyslu, v jakém je známe my, ale o plochu, ve které soustava řek a říček vykotlala systém údolí, roklin se dnem porostlým bujnou vegetací.

Modré hory jsou ze Sydney snadno dostupnou záležitostí a ideálním cílem pro jednodenní výlet. Hranice národního parku už začíná nějakých 50, 60 km západně od velkoměsta, přesto se sem kodrcáme poměrně dost dlouho. Nějaký čas trvá přejezd samotného Sydney z východu na západ a hodně času nás stál samotný příjezd po Great Western Hwy, která se zrovna stala předmětem stavebních úprav a tudíž se tu auta pohybovala hlemýždím tempem.

Ve Wentworth Falls, což je malé městečko ležící na cestě do hlavního centra regionu - Kattomby, děláme malou zastávku a jdeme najít vyhlídku na vodopád Wentworth. Po cestě je několik míst, odkud se otevírá nádherný výhled na Národní park Modré hory. Kromě fotek úžasných přírodních scenérií tu mojí sbírku snímků australské fauny obohatil i Huntsman spider, který si hověl na stěně záchodů na parkovišti.

Výhled z Echo Point na Three Sisters

V Katoombě je turistické informační centrum Modrých hor a také Echo Point, odkud je super výhled na jednu z nejznámějších pozoruhodností Blue Mountains, skalní útvar Tři sestry. Tomu ovšem bohužel odpovídá i počet turistů. Každou chvíli tu některý z autobusů vyplivne davy turistů, kteří se nepříčetně valí směrem k vyhlídkové terase. Národní park naštěstí poskytuje množství dalších turistických stezek dolů do údolí, kam se dá uniknout. My jsme tu ovšem s malýma dětma, tudíž dost limitováni v pohybu a náročnosti výběru cíle výletů. Nakonec jsme se rozhodli pro lanovku Skyway, jejíž kabiny jezdí nad údolím a je z nich fantastický výhled na stěny rokle, vodopád Katoomba a deštný les ve více než 200 m hloubce pod námi. Zážitek je navíc umocněn tím, že má kabina prosklené dno a otevírá se tak pohled do propasti. Kromě Skyway je tu ještě Scenic Railway, vláček který se spouští po stěně až na dno údolí v úhlu až 52°. A do třetice je tu ještě jedna lanovka, Scenic Cableway, kterou se také dostanete až na dno údolí. Více na stránkách www.scenicworld.com.au.

Katoomba Falls z lanovky Skyway

Top

Odjezd dál na jih znamená průjezd centrem Sydney, protože bychom ho museli jinak složitě objíždět. Přestože to na mapě vypadá jednoduše, v reálu jsme zase najeli na jinou silnici, než jsme původně chtěli. Když už jsme trefili správný směr, musíme se rychle rozhodnout, jestli překonáme záliv přes Harbour Bridge nebo tunelem. Nakonec najíždíme na most, na jehož druhým konci opět kufrujeme a sjíždíme někam do centra. Rychle se tedy otáčíme a pološílení ze všech těch smyček, odboček, nadjezdů a podjezdů jedeme zas přes most zpátky, kde se zase musíme otočit a jako blázni už potřetí najíždíme na most a až teď trefujeme správný výjezd na dálnici vedoucí z města na jih. Už jsem se něco najezdil po světových velkoměstech, ale tady mi to, čistě subjektivně, připadalo nějak chaoticky značený (navigační schopnosti manželky taky nejsou na zrovna špičkový úrovni). Navíc je tu ještě jeden háček. Některé dálnice kolem Sydney (i některých dalších australských měst) jakožto i přejezd přes Harbour Bridge, jsou totiž zpoplatněny. Mýto se ale neplatí u žádné výběrčí budky ani žádnou nálepkou a my jsme za boha nemohli přijít na to, jak mýtné zaplatit. Až z webových stránek, jejichž adresa byla uvedena na cedulích při okraji dálnice jsem tak nějak pochopil, jak celá věc funguje. Na těchto stránkách je třeba zaregistrovat SPZ vašeho auta a pak zaplatit kreditní kartou. A ať si nikdo nemyslí, že se placení vyhne. I když úsekem lehce projedete, kamerový systém zaznamená registrační značku auta a mýtné i s pokutou po vás stejně budou požadovat.
Tohle město je tak obrovský, že přeject celou aglomeraci ze severu na jih zabere pořádnou porci času. Dálnice Princes Hwy dokonce přímo protíná mezinárodní letiště Kingsford Smith, kde po mostech přímo nad vašimi hlavami pojíždějí obří letadla.

Cestou na jih se chceme určitě stavit v Jervis Bay. Po příjezdu na místo ale začalo celkem dost pršet a teplota vzduchu taky zrovna nedosahuje tropických hodnot. Na Jervis Bay jsem se celkem dost těšil, protože jsem o něm četl jen slova chvály, takže jsem kvůli špatnému počasí dost naštvanej.
Záliv Jervis leží asi 2 a půl hodiny jízdy ze Sydney. Kromě krásné přírody a vody nádherné tyrkysové barvy tu jsou i kilometry pláží s jemným bílým pískem. Na pláži Hyams, kde jsme se teď octli, má být podle knihy rekordů ten nejbělejší píseček na světě, no těžko říct. Na území byl vyhlášen národní park Jervis Bay a NP Booderee. K tomuto místu se váže ještě jedna zajímavost. Jižní cíp zálivu (Jervis Bay Territory) patří politicky pod území hlavního města ACT a nespadá pod stát NSW, čímž mají vlastně úplně všechny australské svazové státy a teritoria přístup k moři.

Top

Předešlý den jsme nakonec zakotvili v malém městečku Batemans Bay na jihu NSW. Zatímco všichni ještě spí, já brzy ráno vstávám a jedu se podívat na Pebbly Beach, proslulou návštěvou klokanů. Nejlepší doba setkat se s nimi je právě počátkem dne, ale mám trochu obavy, jestli je neodradí chlad a drobný déšť, který opět propukl.

Pebbly Beach leží asi 20 km severně od Batemans Bay. Uhýbám z hlavní silnice podle směrovky na Pebbly Beach a trochu trápím auto na kostrbaté nezpevněné cestě vedoucí k pláži (jak se později ukázalo, Mount Agony Road, která sem vede z druhé strany je o dost v lepším stavu a snad celá vyasfaltovaná). U pláže je kemp, po kterém se prý klokani volně procházejí. Teď je tu ale jak po vymření, nevidět lidské ani klokaní duše. Na pláži ale naštěstí jsou! Skrápěn mrholením, ale šťastný cvakám fotky jak to jen jde. Nejdřív z povzdálí, ale klokani se nezdají být plaší, tak se nesměle přibližuju. Nakonec jsem od nich jen pár metrů a šlo by jít ještě blíž, vačnatci mají s lidmi asi pozitivní zkušenosti a dostávají tu od nich žrádlo, ačkoli to místní tabule výslovně zakazují. Zvířata navyklá žrát naše jídlo se mohou stát vůči lidem agresivní a může jim ublížit i na zdraví.

Na Pebbly Beach

Dneska musíme opět ujet pěkných pár kilometrů. Čas naší dovolené se krátí a do Adelaide je ještě pořádný kus cesty, takže bychom měli odpoledne dojet až do Lakes Entrance ve Victorii. Po cestě stojí za zmínku zastávka ve zvířecím parku Potoroo Palace na obligátní krmičku klokanů a emuů. Kromě nichž si můžeme ještě během předváděčky pohladit hada, potěšit se pohledem na spícího wombata, vyfotit spoustu volně poletujících australských papoušků a návštěvu ukončit dobrým obědem v místní restauraci. Park je navíc situován hned vedle Princes Hwy, takže není třeba nikam daleko sjíždět.

Top

Lakes Entrance ve Victorii je již dlouhá léta turisty vyhledávanou destinací díky své poloze v blízkosti vodního systému jezer a samozřejmě oceánu, díky nimž tu návštevníci najdou široké možnosti k provozování vodních sportů a rybolovu (Lakes Entrance operuje jednu z největších rybářských flotil v Austrálii). Lakes Entrance tvoří skutečně jakousi vstupní bránu k několika velkým jezerům, od oceánu odděleným jen úzkou písečnou kosou nesoucí název Ninety Mile Beach, pláž táhnoucí se desítky kilometrů směrem k Wilsons Promontory, naším hlavním dnešním cílem.

Národní park Wilsons Promontory se rozprostírá na nejjižnějším místě pevninské Austrálie, asi 170 km jihovýchodně od Melbourne. Australané, libující si ve zkracování slov, jej nazývají "Prom". Park určitě patří k tomu nejlepšímu z celé Austrálie, 50 500 ha jeho rozlohy tvoří vřesoviště, bažiny, hory pokryté deštným lesem a pobřeží s úchvatnými plážemi i příkrými srázy do moře. Žije tu i mnoho zvířat, z nichž některá, jako třeba dlouhonosý possum, jsou ohrožena vyhynutím.

Cesta do Tidal River, což je hlavní centrum Wilsons Promontory s kempem, informačním centrem i obchody, obklopuje divoká krajina s nízkým porostem keřů. Stále tu jsou na některých místech pozorovatelné stopy po ohromném požáru buše, který tu řádil takřka přesně před dvěma roky a spálil téměř 50% plochy parku! Silnici lemuje spousta známých australských žlutých značek upozorňující na přítomnost zvířat. Občas se nám otevře i výhled na pobřeží a oceán. Park je protkán sítí různě náročných cest, od jednoduchých po několikadenní túry napříč celým poloostrovem. My jsme vybrali výstup na horu Mt. Oberon, odkud je super výhled na západní pobřeží poloostrova s několika malými zálivy vedle sebe.
Jak zjišťujeme na místě, k parkovišti pod zmiňovanou horou se nedá dojet autem, protože je cesta zavřená. Dopravu sem zajišťuje autobus, který kyvadlově spojuje parkoviště a Tidal River a má bohužel pevně stanovený jízdní řád. Protože už je celkem pozdě a poslední bus jede zpátky od Mt. Oberon asi v pět, musíme si s výstupem na horu hodně pospíšit. Podle propočtů to vychází tak na 45 minut nahoru a zhruba stejně na cestu zpátky k parkovišti, takže máme trošku obavy, abychom to vůbec stihli a neujel nám poslední bus do Tidal River, kam by to potom byla docela dost velká štreka.
Házím si tedy na záda krosnu s Luckou a nasazuji ďábelské tempo směrem vzhůru k vrcholu Mt. Oberon, kam je to přibližně 3,5 km. Cesta se vine serpentinami deštným lesem a v tomhle rytmu ze mě leje jak z konve, zatímco mládě za mnou okamžitě zařezává. Lenka s Adélou se ztrácejí v nedohlednu kdesi za mnou. V úplným tranzu šplhám poslední metry po skalách, ale čas máme výbornej. Z žulových balvanů na samém vrcholu Mt. Oberon je skvělej rozhled po širokém okolí parku. Z výšky 558 m se otevírá pohled na jednu z nejhezčích přírodních scenérií, které jsem během našeho cestování spatřil. Ani nevím, jak to popsat zbytku rodiny supící někde pode mnou, ale k mému překvapení se za pár minut i ony radují ze stejného pohledu.

Výhled na pobřeží z Mount Oberon

Autobus jsme v pohodě stihli a dokonce jsem si vyfotil i mého prvního australského hada. Kdo by čekal, že ho najdu v křoví hned vedle veřejných záchodů v Tidal River? Ubytování jsme si našli v malém městečku Wonthaggi, což je teda neskutečná díra, kde není vůbec nic, ale za to má celkem dobrou polohu vzhledem k výletu na Phillip Island, kam chceme zítra jet.

Top

Z Wonthaggi je to na Phillip Island pár minut jízdy. Ostrov, pojmenovaný po prvním guvernérovi Nového Jižního Walesu, je oblíbeným prázdninovým letoviskem melbourňanů, odkud je to sem coby kamenem dohodil. A není se ani čemu divit. Ač nevelký svými rozměry, nabízí svým návštěvníkům spoustu možností jak si užít dny volna, navíc sem každý podzim přitáhne tisíce milovníků silničních motocyklů, protože se zde jezdí Velká cena Austrálie.

Phillip Island je s pevninou spojen mostem překlenujícím uzounký pruh moře mezi městy San Remo a Newhaven. Ostrov má na délku asi jen 26 km, takže se dá v pohodě projet za jeden den.
Prohlídku ostrova bereme pěkně od západního konce, kde se nachází snad nejznámější místní atrakce, promenáda tučňáků Penguin Parade. Za tímto účelem tu v zálivu Summerland postavili velké turistické centrum i s tribunou, odkud návštěvníci mohou každý večer sledovat návrat malých tučňáků z oceánu zpět do svých hnízdišť. Teď je ale zavřeno a do večera se nám čekat nechce. Pokračujeme tedy na úplný cíp ostrova, kde mají své kolonie pro změnu tuleni a shlukuje se jich tu nejvíc v Austrálii. Z dřevěných chodníků podél pobřeží, ze kterých je výhled na malý ostrůvek The Nobbies, nejsou ale vidět a to ani s použitím dalekohledu. Nakonec zjišťujeme, že kolonie obývá až seskupení dalších ostrůvků úplně v dáli, pojmenovaných Seal Rocks. Sem jsou nasměrovány super výkonné kamery, prostřednictvím kterých lze pozorovat tuleně v televizích umístěných v návštěvnickém centru.

The Nobbies, Phillip Island

Konečně se udělalo pěkně, takže se můžeme po dlouhé době vykoupat. Cowes na severu ostrova má krásnou městskou pláž, kde na chvíli zastavujeme. Vůbec je to hezké přímořské městečko splňující všechny parametry prázdninového letoviska. Naopak jižní pobřeží bičují velké vlny, takže tu najdete vyhlášené surfařské lokality a dokonce se tu konají mezinárodní závody v surfování.
Děti nejvíce zajímá setkání se zvířaty, takže se stavujeme i v parku (www.piwildlifepark.com.au) s celou plejádou australských zvířat a samozřejmě s krmením klokanů. Po kolikáté už? Kromě něho tu jsou ještě další rezervace, kde chovají koaly.

Panorama Cape Wollamai

Top

Po předchozích zkušenostech z cestování autem po Sydney jsme se rozhodli omezit průjezd Melbourne na nezbytné minimum. První záchytný bod, který je již městskou částí Melbourne, je Brighton, kde chceme zastavit kvůli koupání. Pláž v Brighton je také známá svými barevnými plážovými domky, nalepenými jeden na druhý podél pláže.

Na parkovišti u pláže se platí poplatek za parkování. Jsou tu dva platební automaty, jeden na kartu (ten ale nefunguje) a druhý na mince (ty zase nemám já). U pár kolemjdoucích zkouším rozměnit pětidolarovou bankovku, ale nikdo nemá. Jdeme tedy na pláž, kde se dál snažím rozměnit peníze, abych mohl zaplatit parkování. Když se mi to konečně daří, je už samozřejmě pozdě. Na předním skle auta se v přímořském vánku třepotá nalepený papírek s pokutou, který tam právě nalepil chlapík ze City Council. Snažím se mu celou věc vysvětlit, což zjevně nemá význam, protože je celá záležitost s mojí pokutou již zanesena v jeho malém terminálu a nemohu mu jí tedy ani zaplatit. A tak sedáme s rodinou do auta a jedeme hledat městský úřad pod jehož působnost spadá Brighton Beach, který je utopený kdesi v městské zástavbě a dostat se k němu nebyl zrovna snadný úkol.
Paní u okénka se znovu snažím převyprávět celou záležitost, ale jedinou věc, kterou prý můžeme udělat, je napsat dopis, což v našem případě nemá smysl. Ale jinak je babka v pohodě a věrna své australské nátuře zvídavě zjišťuje, kam jedeme, kde jsme už byli a kde je to super. A stejně tak lidé v již naštosované frontě za námi se usmívají a nejeví známky toho, že by je někdo zdržoval. No, nakonec jsme se rozloučili o zážitek bohatší a o 60 dolarů v peněžence lehčí.

Plážové domky, Brighton Beach, Melbourne

Podél pobřeží Melbourne se dál prosmýkáme na dálnici vedoucí do zlatokopeckého městečka Ballarat. Ballarat leží zhruba hodinu jízdy západně od Melbourne. Je to největší vnitrozemské město Victorie, které za svůj rozkvět a nynější podobu vděčilo nálezům zlata, které tu bylo poprvé nalezeno v roce 1851. Vypuknutí zlaté horečky sem následně přilákalo tisíce hledačů třpytivého kovu doufajících v rychlé zbohatnutí. Zlatá horečka brzy proměnila Ballarat v město plné honosných domů, z nichž se mnoho dochovalo dodnes. Ballarat je také místem, kde došlo k povstání tehdejších zlatokopů proti vládním nařízením (zejména výběru vysokých poplatků za udělení licence k rýžování zlata). Povstání, jež vešlo do dějin pod názvem Eureka Stockade, bylo vojáky krvavě potlačeno, nicméně odstartovalo novou éru zrodu australské demokracie. Dnes se v Ballaratu můžete vydat po stopách oněch pohnutých dnů během programu naučné stezky Eureka Trail.

Odpoledne se vydáváme k jezeru Wendouree v centru Ballaratu. Dnes se v něm už sice nedá koupat, můžete kolem něho ale podniknout příjemnou procházku, nebo se svézt na loďce. Když byla v roce 1956 olympiáda v Melbourne, jezero bylo dějištěm veslařských a kanoistických klání.

Viktoriánské budovy, Ballarat

Centrum Ballaratu tvoří široký bulvár plný přepychových domů, jimž vévodí honosná budova městské radnice. Právě tady a v několika dalších postranních uličkách jsou k vidění ty nejhezčí architektonické perly celé Victorie a dost možná i celé Austrálie. Díky bohatým nalezištím zlata tu v druhé polovině 19. století vyrostly nádherné a bohatě zdobené viktoriánské domy, ve kterých dnes najdete třeba restaurace nebo obchůdky.

Top

Náš motel se nachází hned vedle největší ballaratské atrakce, kterou je Sovereign Hill, skanzen nebo muzeum pod širým nebem. Na místě, kde kdysi stával zlatý důl vyrostla napodobenina zlatokopeckého městečka se vším, co život v době zlaté horečky obnášel. Po ulicích se prohánějí povozy tažené koňmi a chodí lidé oblečení v dobových kostýmech. Všechno tu funguje jak za starých časů, včetně obchodů, pošty nebo třeba výrobny svíček. Navíc si tu každý může sám zkusit rýžovat zlato, do čehož jsme se hned pustili, ale za několik minut jsme našli jenom malou šupinku zlata. Za to Lucka se tu stala vděčným foto cílem asijské skupinky turistů, toužících mít zvěčněné dvouleté dítě s rýžovací pánví v rukou.
O dům dál je tavírna zlata, kde před zraky diváků odlévají zlaté cihličky v hodnotě 138 000 AUD, což při dnešních kurzu dolaru činí necelých 2 a půl miliónu korun. Nakonec jsme tedy rádi, že jsme se sem vypravili, protože Ballarat se Sovereign Hill každopádně stál za zajížďku z Melbourne.

Ulička v Sovereign Hill, Ballarat

Teď už ale svištíme zas na jih směrem k oceánu, vstříc jednomu z nejúžasnějších pobřeží planety. V Torquay se všechno točí kolem surfování. Pobřeží kolem tohohle městečka nese příznačný název Surf coast a nabízí jedny z nejlepších surfařských podmínek v celé Austrálii. Nedaleko odtud se nachází věhlasná surfařská pláž Bells Beach, známá ze závěrečné scény filmu Bod zlomu, ale která se tady nefilmovala. Z Torquay také pochází známé značky surfařského oblečení Quiksilver a Ripcurl, které byly založeny již na přelomu 60 a 70 let minulého století. Mezi Torquay a Warrnamboolem leží i jedna z nejkrásnějších a nejromantičtějších scénických silnic světa, Great Ocean Road neboli Velká oceánská cesta.

Surfařská pláž Bells Beach

Great Ocean Road se táhne podél pobřeží více než 200 km a stavěli jí vojáci vrátivší se z bojů 1. světové války. Ročně tudy projedou desetitisíce turistů, kteří obdivují výhledy z útesů, do kterých je silnice vytesaná a o které se tříští divoké vlny Bassova průlivu. Vnitrozemí pak vyplňují deštné lesy národního parku Otway. Přes malebná pobřežní městečka, jako jsou třeba Anglesea nebo Lorne, se serpentinami prokousáváme až do místa našeho dvoudenního pobytu v Apollo Bay. V Lorne zastavujeme na krátký oběd spojený s procházkou po pláži a obdivujeme početnou rodinu papoušků kakadu, kteří v hejnech okupují městskou zeleň i přilehlé budovy.

Top

Apollo Bay je jedním z těch malebných městeček ležících na Great Ocean Road, těžících z čilého turistického ruchu. Leží v krásném zálivu s pěknou pláží, jsou tu samozřejmě obchody, restaurace a v nedalekém okolí spousta přírodních atrakcí, takže jsme se rozhodli tu v poklidném tempu strávit dvě noci.

Hned nad městem se táhne pás kopců známých jako Otway Ranges, nabízejících výhledy na pobřeží i výlety k vodopádům. My se vydáváme do národního parku Great Otway, konkrétně do místa zvaného Maits Rest. Great Ocean Road tu prochází deštným lesem, kde mezi kapradinami, mechy, lišejníky a více než 300 let starými vzrostlými stromy prochází nenáročný okruh pro pěší turisty. Kousek odtud vede silnice k majáku na Cape Otway. Podle průvodce by měly být okolní blahovičníkové lesy plné koal, což je dostatečným lákadlem pro nudící se ratolesti. Ještě pár kilometrů není nic vidět, ale po chvíli se začínají zjevovat první chlupáči. Nezáživná cesta se pro děti rázem stává super zábavným hledáním plyšáků na stromech. Vůbec poprvé tedy vidíme koaly ve volné přírodě a ne na blahovičníkové větvi ohraničeného výběhu zvířecích parků a tady je jich skutečně dost. Musí to být poměrně zruční lezci, protože někteří jedinci chrápou ve velkých výškách. Cestou dál k majáku je tedy nutné dbát zvýšené opatrnosti, abychom nesrazili nějakou koalu nebo zfanatizovaného turistu, který zapíchnul auto na kraji silnice a teď letí fotit vačnatce, kterého před tím zahlédl z auta. Na samotném konci mysu se poněkud zhoršilo počasí a nastal mlžný opar, přes který není skoro nic vidět. Cesta dál k majáku, za kterou se navíc platí nemalé vstupné, nemá moc smysl, tak sedáme do auta a vracíme se zpátky do Apolla Bay.

Spící koala, Great Otway National Park

Zbytek dne trávíme koupáním a nákupem věcí na večerní grilování, neboť i Apollo Bay se může pyšnit příbřežním pásem zeleně s dětským hřištěm a altánky s grily.

Top

Dostáváme se do druhé poloviny Great Ocean Road. Pobřeží od Cape Otway až po městečko Port Fairy se nazývá Shipwreck Coast, tedy Pobřeží vraků. Zrádné vody tohoto úseku v kombinaci s nepříznivým počasím tu v minulosti pohřbili více než 200 lodí převážně s přistěhovalci hledajícími nový domov.

Twelve Apostles, Port Campbell NP

Divoké vody Jižního oceánu a vítr vymodelovali a dál přetvářejí pobřeží národního parku Port Campbell. Vznikají tu neskutečná přírodní díla vápencových skulptur, útesů a jeskyní. Nejznámějším takovým dílem je skalní formace Dvanáct apoštolů, vápencové komíny čnící z oceánu až do výšky několika desítek metrů. Skalní seskupení se původně jmenovalo "Prasnice a prasátka" (Sow and Piglets), ale pak se kvůli prezentaci turistům přešlo na přeci jen honosnější název Dvanáct apoštolů. O útesy se neustále tříští vlny oceánu a způsobují jeho další erozi. Bylo spočítáno, že každý rok zde mořský příboj ukousne 2 cm přední stěny vápencových sloupů. Není proto divu, že některý z nich již nevydrží to neustálé narážení vln a zhroutí se do moře. Podobně se tak stalo letos v červenci, kdy se zřítil jeden z vápencových sloupů do oceánu, takže z dvanácti apoštolů jich prý stojí již jen osm.

Loch Ard Gorge, skalní sloupy Tom a Eva nesou jména jediných, co přežili ztroskotání lodi roku 1878

Hned za Dvanácti apoštoly je k vidění další výtvor, který za ta léta vyhlodal zub oceánu, soutěska Loch Ard. Nacházíme se přibližně v místech, kde roku 1878 ztroskotala loď Loch Ard, podle které je to tu pojmenované. Na své daleké pouti z Británie do Melbourne doplatila jako stovky dalších lodí na špatné počasí a za špatné viditelnosti, jen kousek od cíle, tu ztroskotala. Tehdy ze zachránili jen dva lidé, chlapec a dívka, jejichž jména dnes na památku nese každý ze dvou vápencových sloupů soutěsky. Je neuvěřitelné, jak se doslova mění tvář pobřeží během tak krátké doby. Když se dívám na fotky Loch Ard Gorge z roku 2009, oba útesy ještě tvoří spojenou archu, z které už dneska zbývá jen torzo. Jak to asi s Dvanácti apoštoly, Loch Ard Gorge a dalšími skalními uskupeními dopadne během několika příštích let?

Do třetice považuji za povinnost zmínit se i o skalním oblouku London Bridge, ke kterému se také váže příběh. Legenda vypráví, že mostní oblouk se zřítil do moře právě ve chíli, kdy se tudy procházeli dva milenci, které pak musela zachraňovat posádka helikoptéry.

London Bridge, chybějící kus skalního mostu se zřítil v roce 1990

Podél pobžeží se dál posunujeme směrem na západ k hranici s Jižní Austrálií. Podle původních plánů chceme přenocovat v Mt. Gambier, kam přijíždíme kolem čtvrté odpoledne a za vydatného deště. Děti spí a my nehodláme trávit odpoledne zavření někde v pokoji, tak se rozhodujeme jet dál. Na hranici obou států míjíme cedule upozorňující na zákaz dovozu ovoce do Jižní Austrálie a čekáme karanténní kontrolu, která se nakonec nekoná, asi se nikomu v tomhle počasí nechce lézt ven. Za to se na mě těsně před hranicí na liduprázdné dálnici nalepilo policejní auto s radarem. Ve zpětném zrcátku je k nerozeznání od ostatních civilních osobáků, ale když vás pak předjede, hned poznáte s kým máte tu čest. Já jsem jel ale naštěstí podle předpisů, tak jsem mu neudělal radost. Nakonec jsme zakotvili v pěkném letovisku Robe, bohužel celkový dojem kazí neutuchající provazy deště řinoucí se z nebe dolů.

Top

Přechodem hranice mezi Victorií a Jižní Austrálií jsme se posunuli o půl hodinku blíže evropskému času, takže aktuální rozdíl činí 8 a půl hodiny. Z Robe se vydáváme řídce obydlenou krajinou dál podél pobřeží oceánu. Přes Kingston SE, známý maketou obrovského humra, jedeme po silnici kopírující laguny národního parku Coorong. Park je domovem početné populace vodních ptáků, kteří mají v prostředí solných jezer, od moře oddělených jen písečnými dunami, ideální živnou půdu. Civilizace se tu vyskytuje jen sporadicky, takže pohled na ručičku ukazatele benzínu mi začíná trochu nahánět obavy. Naštěstí jsme dorazili do Salt Creek, kde není ale absolutně nic jen malá pumpa, kde můžeme natankovat.

Laguny a písečné duny, NP Coorong, Jižní Austrálie

Další zastávku spojenou s obědem děláme v městečku Meningie na břehu jezera Albert. V městském parku je zase několik grilů, takže lepší než hledat restauraci s omezeným výběrem, kupujeme maso v místní sámošce, uvádím do pohotovosti svoji grilovací bedýnku a s chutí peru oběd na rozpálený plát. U vedlejšího grilu rozbalil svoje nádobíčko dědula z Tasmánie, tak na sebe spokojeně pokyvujeme hlavou. Tohle na tý Austrálii fakt miluju.

Tramvaj tažená koněm, Granite Island

Odpoledne jsme dorazili do Victor Harbor, dokonce jsme v zájmu zkrácení cesty použili i trajekt přes největší australskou řeku Murray. Victor Harbor je oblíbeným letoviskem a jedním z hlavních turistických center Jižní Austrálie. Dny volna si tu vychutnávají zejména obyvatelé Adelaide, kteří to sem mají pár kilometrů. Centrum městečka je spojeno s nedalekým Granite island dřevěným mostem, po kterém jezdí tramvaj tažená koňmi, ale dá se sem v pohodě dojít i pěšky. Každopádně je malý žulový ostrůvek dobrým cílem odpolední procházky. Je zde zřízen přírodní park, jehož úkolem je chránit přírodu a hlavně kolonii malých tučňáků, za kterými se za soumraku pořádají organizované výlety.

Centrum Victor Harbor a kašna s dekorem velrybího ocasu, ve městě je i Velrybářské muzeum

Top

Z Victor Harbor je to pár minut jízdy do Cape Jervis, nacházejícímu se na konci poloostrova Fleurieu. Poloostrov Fleurieu je mimochodem velmi úrodnou částí jinak suché a vyprahlé Jižní Austrálie, dobře se tu daří zejména vinné révě.

Z Cape Jervis vyplouvají trajekty na Kangaroo Island, lístek na loď společně s ubytováním od společnosti Sealink máme naštěstí rezervované a zaplacené už z Čech. Do lodi se vejde kolem 50 aut, takže nalodění probíhá v celkem komorní atmosféře, ne jako když jsme jeli megatrajektem na Korsiku. Někteří řidiči musí akorát do útrob lodi nacouvat, což ne každý zvládá bez problémů. Plavba na Klokaní ostrov z Cape Jervis do Penneshaw trvá asi 45 minut.

Kangaroo Island je po Tasmánii a po ostrovu Melville nahoře u Darwinu třetím největším australským ostrovem, měřícím na délku kolem 150 km. Je unikátní svou panenskou nedotčenou přírodou, jelikož se jej podařilo uchránit od zavlečení predátorů a škůdců decimujících ostatní oblasti pevninské Austrálie. Říká se, že pokud nemáte dost času procestovat kontinent a chcete vidět co nejvíce australské fauny ve volné přírodě, zajeďte se podívat právě na Kangaroo Island. Žije tu i spousta ohrožených druhů a zástupců živočišné i rostlinné říše, na které nenarazíte nikde jinde v Austrálii, jako je třeba vzácný druh černého kakadu.

Trajekt na Kangaroo Island

Na ostrově se dnes konají nějaké závody nebo co a sjíždějí se sem motorkáři, takže první setkání nás nečeká se zvířaty, ale s policejní hlídkou, která kontroluje alkohol v krvi projíždějících řidičů. Do Kingscote, kde máme ubytování, přijíždíme právě včas na každodenní krmení pelikánů. Bydlení je stranou města tak trochu na samotě, kam vede jen prašná polní cesta. V podstatě máme k dispoci malý byt, který tu pronajímá rodina bydlící hned vedle nás, takže majitelka se jde s námi hned přivítat. Krásné bydlení uprostřed přírody v takřka rodinné atmosféře, škoda že jen na dvě noci. V centru města jsme našli výbornou restauraci, tak si jedem dát trochu do nosu.

Top

Dnešek se ponese ve znamení setkání s faunou Klokaního ostrova. Bistro v Kingscote nabízí skvělou snídani, kterou si vychutnáváme na venkovní zahrádce. Spolu s námi si pohodové ráno užívá i několik ostrovanů hltajících čerstvé informace z místního plátku "The Islander".

Vrháme se na první přírodní atrakci ostrova, kterou je Seal Bay na jižním pobřeží. Návštěvníci se tu po dřevěných chodnících mohou volně pohybovat mezi divoce žijícími lvouny, nebo se v rámci organizovaných a tím pádem dražších výprav s průvodcem dostat do těsné blízkosti k těmto tvorům.

Lvouni v zálivu Seal Bay

Ostrovem vede pár hlavních silnic a spousta nezpevněných cest, kde si vychutnáte tu pravou divočinu. Přesunujeme se dál na západ, směrem k národnímu parku Flinders Chase. Písčitý okraj silnice protínající park prohledávají ježury ve snaze najít něco na zub. Po pár kilometrech jízdy už vidíme asi šestou, tak ani nezastavujeme. Za pěkných slunečných dnů tu není problém zahlédnout vyhřívající se goany, což ale bohužel není případ dneška.

Admiral Arch s tuleni povalujícími se po balvanech

Silnice klikatící se národním parkem Flinders Chase

Jedeme tedy na Admirals Arch obdivovat divoké pobřeží s útesy a jedinečným skalním obloukem, které si oblíbila kolonie tuleňů. Cestou jsme navíc narazili na velkého černého hada, stočeného do klubíčka vedle chodníčku. Paralyzován chladným počasím ale nejevil známky pohybu, natož pak projevům agrese. Příroda kouzlila i kousek odsud, kde se nad mořem tyčí větrem a vodou opracované Remarkable Rocks. Shluk žulových balvanů bizarních tvarů se stal jedním z nejnavštěvovanějších symbolů ostrova. Díky porostu lišejníků hrají plejádou barev od zlaté po červenou, což nabývá efektu obzvláště během západu slunce.

Remarkable Rocks

Remarkable Rocks

Nabytý program pokračuje v Koala Walk, kde se nachází blahovičníkový les s koalami. Docela úsměvné je to, že strom s koalou je označený praporkem. Poprvé jsme ale viděli koalu, která se rozhodla slézt a mazat na jiný strom, což se u těchto tvorů, kteří naprostou většinu dne prospí nebo prožerou, nepoštěstí každému vidět. Klokany a papoušky, kterých tu je plno, už pomalu ani nevnímáme.

Při zpáteční cestě se ještě zastavujeme v zálivu Vivone Bay s jednou z nejhezčích pláží na ostrově a na obřích písečných dunách s příznačným názvem Little Sahara.

Vivone Bay s dlouhou pláží

Návštěvy Kangaroo Island nelze ani v nejmenším litovat. Nikdy před tím sem během jednoho dne neviděl tolik zvířat ve volné přírodě, jako dneska. Klokaní ostrov lze bez pochyb řadit k tomu nejlepšímu, co jsme v Austrálii viděli.

Top

Trajekt zpátky na pevninu odplouvá až kolem poledne, tak ještě jedeme navštívit zvířecí park Parndana. Nic neobvyklého tu ale nehledejte, taková zvířecí klasika. Naloděním na trajekt definitivně končí naše krátká návštěva Noemovy archy zvané Klokaní ostrov. Podél zálivu Sv.Vincenta se rychle dostáváme do Adelaide, metropole Jižní Austrálie.

V brožuře oblíbených karavan parků jsme si vyhlídli ubytování na kraji města, ke kterému jsme po malém hledání právě dorazili. K naší smůle je tu ale plno. Ve městě se koná nějaký festival a ještě vrcholí sportovní akce. Kdo by to byl čekal v hlavním městě státu, kterému se přezdívá "festivalový", že? Recepční ale na mou prosbu volá do druhého z karavan parků, kde na nás budou čekat a budou nám držet místečko.

Adelaide caravan park je ještě lepší volbou, než byl původní park, protože leží přímo uvnitř města a nemusíme tak vůbec používat auto. Po Adelaide se ale i jinak jezdí bez problémů. Centrum tvoří systém jednoduchých na sebe kolmých silnic, ke kterým se ze všech stran sbíhají další komunikace. Adelaide se nazývá "Twenty-minute city", protože to odkudkoli z periferie města do centra trvá zhruba 20 minut. Současné Adelaide se přeci jen ale vzdaluje této přezdívce díky stále rostoucí populaci a zvyšujícímu se provozu. Co nás ale na první pohled naprosto uchvátilo je to množství parkové zeleně všude kolem. Centrum Adelaide tvoří části City of Adelaide a North Adelaide, vzájemně oddělené řekou Torrens a ze všech stran obehnané prstencem parků.

Večer se jdeme projít do Severního Adelaide. V parcích, přes které jdeme směrem k Melbourne Street, se sportuje o sto šest, aby taky ne, když tu mají takové podmínky. Zrovna jdeme kolem fotbalového kolbiště. Pomalu na mě doléhá stín blížícího se návratu domů do Čech, kde je teď nádherných 10 pod nulou. Melbourne Street je hlavním střediskem nákupů Severního Adelaide a je tu i množství restaurací s kuchyněmi celého světa. Tak si po dlouhé době v jedné čínské restauraci dáváme jídlo s rýží.

Top

Adelaide jsme si od prvních chvil zde strávených úplně zamilovali. Nevelké svými rozměry, jednoduché na orientaci a hlavně obklopené zelení má snad nejevropštější ráz ze všech měst, které jsme tu procestovali. Dopoledne se pěšky vydáváme do centra koupit nějaké dárky a suvenýry. Cesta vede přes park s botanickou zahradou a univerzitní kampus. Pár minut trávíme vyhříváním se na trávnících zalitých dopoledním sluncem. Líbí se mi, jak se tu dají parky volně využívat a slouží v prvé řadě k relaxaci lidí, ne jako u nás, kde vesměs platí zákaz vstupu na travnatou plochu nebo se přes park nedá kvůli psím exkrementům vůbec přejít. Fascinoval mě nápis v botanické zahradě v Sydney, který přímo vybízel návštěvníky ke vstupu na trávník.

Rundle Mall, Adelaide

Nákupy v Adelaide jsou pevně spjaty hlavně s ulicí Rundle Mall a jejím okolí. Zde najdete i spoustu restaurací, kaváren a taky bronzové sochy čtyř prasat ztvárněné v komických situacích, díky nimž se stávají vděčným středem zájmu kolemjdoucích turistů.

Oliver, jedna ze čtyř bronzových soch prasat na Rundle Mall

Kolem městské radnice se už v pěkném vedru ocitáme v samotném srdci Adelaide, na Victoria square. Adelaide je také známé množstvím nádherných kostelů, tady je to třeba katedrála St. Francise Xaviera, Severnímu Adelaide zase dominuje St. Peters Cathedral. Z Victoria square také jezdí tramvaj spojující centrum města s výstavní přímořskou čtvrtí Glenelg, kam chceme zajet na koupání. Po chvíli pátrání mezi ostaními lidmi čekajícími na tramvaj a pak i v samotném voze odtajňujeme systém placení jízdného. Trasa mezi stanicemi v Adelaide city a v Glenelgu se neplatí, ostatní jízdné vybírá přímo ve vagoně jakýsi průvodčí.

Centrum Adelaide, Victoria square s katedrálou St. Francise Xaviera

Glenelg je skvělé místo s promenádou, spoustou restaurací a hlavně s písečnou pláží i pásem zeleně, kde můžete chytat bronz a pak skočit do vln oceánu.

Čtvrť Glenelg, Hindmarsh monument postaven ku příležitosti 100 výročí založení provincie Jižní Autrálie

Top

Ráno opouštíme Adelaide, v pokojném tempu se přesouváme na místní letiště, kde je třeba vrátit auto. Pak už sedáme na letadlo směřující do Perthu, kde si zase jen na pár dnů půjčujeme auto Holden, pýchu australského automobilového průmyslu. Po přistání k nám neomylně míří cvičený pes západoaustralské karanténní policie, jen co zaznamenal pachovou stopu jídla v našem batohu, ve kterém jsme si včera nesli pochoutky na večerní grilování. No nakonec se všechno vysvětlilo, pejsek dostal odměnu za dobře vykonanou práci a my, rudí jak raci, pokračovali dál ven z letištní budovy do rozpáleného Perthu. V Perthu je vysoká teplota v tomto období snad přímo zaručená, takže naše kroky snad nemůžou vést jinam než k hotelovému bazénu.

Top

Poslední dny v Austrálii trávíme v poklidné atmosféře převážně u vody, kde čerpáme síly na zpáteční let do Evropy. Stejně se ve vedrech, která tu teď panují, nedá nic moc jiného dělat. Občas se sjedeme podívat do centra Perthu na lehké nákupy a něco k jídlu.

Den návratu je bohužel tu. Letadlo nám letí až večer, ale chatku musíme opustit do 10 hodin. Bohužel v celém karavan parku není jediné volné místo, kde bychom mohli do odjezdu zůstat a nechce se nám na pár minut hledat někde něco jiného. Alespoň že můžeme zůstat u bazénu jak dlouho chceme, což se hodí, protože má dneska být 38°C. Odpoledne to už nemůžeme vydržet hlady, tak vytahujeme macerovanou Adélu z bazénu a rychle se autem přesouváme do centra města na oběd v klimatizovaném podzemním food courtu. Pak se rozhodujeme podívat se ještě k moři, takže se proplétáme autem směrem na městskou pláž v Cottesloe, kterou si pamatuju z dob naší první návštěvy. Na pláži je poměrně dost lidí a taky velké vlny, takže se děti do hlubší vody zrovna nehrnou. Přesto tu Adélu stihla požahat nějaká medúza či co. Voda je ale krásně teplá.

Čas nekompromisně ukrajuje poslední okamžiky našeho pobytu a nezapomenutelný západ slunce nad Indickým oceánem jakoby symbolicky uzavírá úplně poslední kapitolu naší australské odysey.