...personal travel web

Den 1   Odlet
Den 2   Cesta na Réunion
Den 3   Ze St.Gilles do St.Leu
Den 4   Výlet na horu le Maido
Den 5   Cesta kolem ostrova
Den 6   Piton de la Fournaise
Den 7   Uprostřed Cirque de Cilaos
Den 8   Zpátky na Mauritius
Den 9   Casela park, Le Morne
Den 10  Blue Safari, Grand Baie
Den 11  Ile aux Cerfs
Den 12  I.aux Aigrettes, La Vanille
Den 13  Port Louis
Den 14  NP Black River Gorges
Den 15  Botanická zahrada
Den 16  Návrat


Mauritius, info o zemi
Réunion, info o zemi



Mauritius a Réunion, deník, část II.

Den 2 - 30.10. - Cesta na Réunion -

Prvním zážitkem na Mauritiu byla totálně opilá osoba ženského pohlaví, která seděla na lavičce v letištní hale a pokoušela se udržet rovnováhu, což se jí ovšem moc nedařilo a svými akrobatickými kreacemi se dostávala do pozoruhodných pozic. Její názorná ukázka síly místního třtinového rumu vyvrcholila vertikální polohou s nohama vzhůru a hlavou v květináči, jež vyburcovala část letištního personálu k záchranné akci. No slušný výkon na to, že je teprve sedm ráno. Škoda jen, že se zde takovýchto vystoupení neodehrálo víc, protože start našeho letadla byl naplánován až za další čtyři hodiny. Na rozdíl od vetšiny spolucestujících směřujeme k tranzitní přepážce a necháváme se odbavit na cestu na Réunion. Čekání v hale si krátíme, jak jen to jde. Jdeme se podívat do obchůdků se suvenýry, kupujeme nějaké občerstvení, někteří z nás se na chvíli pokouší usnout nataženi na lavičkách a každý jde několikrát otestovat kvalitu místních toalet. Jednomu nešťastníkovi jsme dokonce pomohli najít ztracenou peněženku.


Unavení a nevyspalí se konečně soukáme do malého vrtulového letadla společnosti Air Mauritius. Ačkoli jsem se onehdy zapřísáhnul, že nikdy nevstoupím na palubu žádného letadla afrických aerolinek, musím tento slib, pokud nechci plout půl dne lodí nebo plavat, porušit. Nutno však podotknout, že tato společnost, spolu se South african airways, patří nejen k africké, ale i světové letecké špičce. Za ohlušujícího rachotu opouštíme Mauritius a stoupáme nad tyrkysově zbarvené vody Indického oceánu. Čtyřicet minut působí v porovnání s předchozím letem jak minutka. Letuška, oděna v modrém sárí, stihne dokonce během letu roznést nápoje. Z okénka již lze spatřit v dálce se rýsující siluetu horského masívu obklopenou chomáčem bílých mračen.


Vstupujeme na území Evropské unie, takže se žádné imigrační procesí nekoná. Dostáváme pouze informační leták o horečce Chikungunya a horečce dengue, jak jinak než ve francouzštině, takže si jenom prohlížíme obrázky komárů a repelentu. Naše zavazadla zdárně dorazila do cíle, takže nám nic nebrání jít se poohlédnout po nějaké půjčovně aut. Venku je krásně teplo. Půjčovna aut se nachází hned před letištní halou a je zde zastoupeno rovnou několik renomovaných i méně známých firem. Půjčit si ale auto splňující naše představy se po chvíli nezdá být tak jednoduchou záležitostí, jak jsme zprvu očekávali. Ve dvou případech nám bylo sděleno, že nemají vůbec žádný volný vůz, na třetí pokus se nám podařilo pronajmout malý, pouze třídvéřový Renault Clio, s žalostným výkonem motoru, takže nás později plně naložené v horských stoupáních předjížděli i cyklisté. S odstupem času tedy mohu každému vřele doporučit zarezervovat si auto s dostatečným předstihem, obzvláště pak ve vrcholné sezoně. Po zaplacení částky 338 eur, navýšené o plné připojištění na 386 eur, naskládáme, s pocity oklamaných kupců, horko těžko kufry do našeho nového mrňouse a vyrážíme směr Saint Gilles les Bains.


Kolem ostrova vede hlavní silnice RN1 respektive RN2, místy rozšířená na dva pruhy a povýšená na dálnici. Jedinou cestou vedoucí skrz celý ostrov je RN3, spojující jih a severovýchod Réunionu. Je tu však poměrně hustý provoz, takže se zejména v okolí a při průjezdu většími městy tvoří velké zácpy. Dopravu komplikují i stavební práce, díky nimž jste nuceni inkriminované úseky objíždět kopcovitým terénem plným zatáček, což jsme záhy okusili i my hned při své první jízdě po Réunionu, takže se cesta z letiště protáhla asi o hodinu. Budiž nám byl odměnou alespoň krásný výhled na hlavní město St.Denis a přilehlé pobřeží. Náš bungalov se nachází na západě ostrova v L'Hermitage, jakémsi předměstí Saint Gilles. Recepční je nucena použít cizí jazyk, což jí zjevně nečiní žádné potěšení a lámanou angličtinou vyřizuje naší rezervaci. Celý komplex se nachází v zahradě plné palem přímo u moře a tvoří jej několik nízkých baráčků pastelových barev, na první pohled idylické místečko. Bližší seznámení s interiérem bungalovu už příliš optimismu nevzbuzovalo. V nevelké místnosti, svým vzhledem připomínající spíše ubytovnu pro uprchlíky, se tísnily tři postele zabírající téměř celý pokoj, takže nebylo kam si odložit zavazadla. Vedle této místnosti se krčila malá koupelnička s umyvadlem a sprchou, jejíž parametry mi připomínali obrázky z filmu Schindlerův seznam. Zadní část domku pak tvořila jakási otevřená lodžie, kde byl umístěn kuchyňský koutek s lednicí. V celém objektu byla vyvedena pouze jediná (!) elektrická zásuvka, což bylo při celkovém počtu našich kamer, mobilů a foťáků, zoufale málo. Dnes již mohu podotknout, že za celou dobu pobytu nám nebylo ani jednou uklizeno včetně výměny ručníků. V noci se celý areál, osvětlen zřídka kdy, ponoří do tmy a evokuje v nás vzpomínky na satelitní snímky noční KLDR.
Jdeme se tedy raději vykoupat a poprvé se tak noříme do vln příjemně teplého Indického oceánu, který je jak balzám na unavené tělo i mysl. Skoro celý den jsme nic nesnědli a večeře se podává až o půl osmé. To by nevydržel ani Gandhí, takže pološílení hlady podnikáme kobercový nálet na hamburgerovou restauraci Quick, kterou jsme zahlédli z dálnice cestou do hotelu. Dnes toho bylo až příliš. Hned po večeři a protikomářích opatřeních si jdeme lehnout a v kuse spíme dlouhých a osvěžujících 11 hodin.


Den 3 - 31.10. - Ze St.Gilles les Bains do St.Leu -

vanilkovník
Vanilkovník

Probouzíme se do nádherného, slunečného dne, přesně takového, jaký jsme si přáli při našem úniku z reality podzimních plískanic. Snídaně formou bufetu je klasická, francouzská. Kafe s croissanty, bageta a máslo. Po včerejší únavné cestě jsme se dohodli, že dnešní den pojmeme spíše v oddechovém tempu a po snídani vyrážíme podél pobřeží směrem na jih. První zastávkou je botanická zahrada Jardin d'Eden (vstupné 6 Euro), nacházející se nedaleko našeho hotelu. V pokladně a zároveň prodejně suvenýrů je k dispozici i průvodce zahradou v angličtině. Najdete tu nejen spoustu zavlečených i endemických druhů rostlin, ale i spoustu ptáků, motýlů a hlavně chameleónů, kteří patří mezi nejznámější představitele přírody Réunionu. Celá zahrada je navíc tématicky rozdělena na část s rostlinami léčivými, kořením a rostlinami, které se používají v kuchyni, nebo při výrobě parfémů. Škoda jen, že patříme mezi botanické analfabety a nedokážeme tak náležitě ocenit celou tu pestrou směsici barev a vůní, tak si vše alespoň zvěčníme fotoaparáty. Především Míra uprostřed té opojné nádhery fotí o sto šest a lehce splňuje svůj obvyklý standard osmdesát fotek za minutu.


chameleón na Réunonu
Chameleon, jeden z nejznámějších představitelů fauny Réunionu

Slunce už pěkně pálí, takže se jedeme zchladit na pláž. V pásu pobřeží ze St.Gilles les Bains po St.Leu by měly být nejhezčí pláže na celém Réunionu. Na jedné z nich, která nám připadá jako nejvhodnější místo oprášit konečně naší šnorchlovací výbavu, zastavujeme. Je úterý, takže tu je s námi pouze několik dalších lidí. Na pláži si prohlížíme informační tabuli, upozorňující na nebezpečí, které tu na nás ve vodě číhá, konkrétně obrázek ropušnice a perutýna. Kromě nich jsou na ceduli vyobrazené další druhy mořských živočichů, se kterými budeme mít tu čest seznámit se osobně. Pláž má jinak docela nekomerční nádech, nenajdete tu žádný stánek s občerstvením, bar a ani postavené slunečníky, jaké byly k dispozici v Karibiku. Stín poskytuje pouze několik stromů přesličníku. Právě v tomto úseku pláží, přibližně 300 metrů od břehu, se nachází korálová bariéra, jejíž přítomnost dokládají v dáli se tříštící obrovské vlny. Až k těmto útesům dosahuje voda jen po prsa a dno je poseto množstvím větších či menších korálů nejrůznějších podob. Průzračná voda oceánu nabízí vše pro uspokojení našich potápěčských představ: desítky druhů ryb, hledajících útočiště mezi korály, malé murény, líně se vlnící jen kousek před námi a spousty lastur povalujících se po písečném dně. Trochu jsme podcenili sílu slunečních paprsků. Oku lahodící podmořský svět plný barev a tvarů, který nás dokonale zbavil kontroly nad časem a několik desítek minut šnorchlování na hladině způsobili, že jsme si všichni poněkud připálili záda.


želvy ve Ferme Corail
Želva v záchranné stanici Ferme Corail

Po regeneraci u moře pokračujeme dále na jih. Písčité pláže pozvolna přecházejí v drsné skalnaté pobřeží bičované vlnami. Vyhlídka v Pointe des Chateaux přímo vybízí k zastavení a pořízení několika pěkných snímků. Kousek před městečkem Saint Leu navštěvujeme Ferme Corail, výzkumné středisko mořských želv (www.tortuemarine-reunion.org , vstupné 7 Euro). Můžete se zde podrobně seznámit s životem těchto ohrožených druhů během expozice v místním muzeu a prohlédnout si živé tvory ve velkých venkovních nádržích s prosklenými stěnami a v několika, poněkud stísněných, kádích. Okolí Saint Leu, mimochodem celkem hezkého městečka s kostelem, pěknou radnicí a nábřežní promenádou plnou stánků s občerstvením, je podle průvodce považováno za jedno z nejkrásnějších míst k surfování v celém Indickém oceánu. Pár surfařů se tu opravdu pokoušelo na svých prknech krotit vodní živel. Ještě více na jih pod Saint Leu, v místě zvaném Souffleur, se vlny oceánu tříští o skaliska takovou silou, že gejzír vody stříká několik metrů vysoko nad útesy.


Při zpáteční cestě se zastavujeme v supermarketu, abychom si nakoupili nějaké zásoby, především pak pivo a balenou vodu. Místnímu pivu, zvanému Bourbon, tu nikdo neřekne jinak než Dodo a reklamní slogan "la dodo lé la" na nás zírá takřka na každém rohu. Pivo se prodává v malých lahvích a docela nám chutná. Míra nákup obohatil o několik ovocných džusů exotických chutí, jimž holduje.


Jelikož je již okolo sedmé hodiny tma, na cestu do jídelny si svítíme baterkou. I když je na výběr pouze ze dvou jídel, večeře jsou velice chutné a můžeme si vzít, co hrdlo ráčí. Při jídle se rozproudila debata na téma: škoda, že České republice taky nepatří nějaký zámořský departement ležící v podobných zeměpisných šířkách jako Réunion. ČSA by si mohly koupit jednu nebo dvě 747 a našinec by si sem mohl, v době zimních plískanic, pohodlně zaletět slunit se u oceánu. Mluvilo by se zde česky a čepovalo by se tu plzeňský.


V potemnělém areálu hotelu jsem se přerazil o trysku zavlažovacího systému, ale nic nemohlo pokazit atmosféru vlahého večera. Po ještě sluncem nahřátých stěnách bungalovu se prohánějí gekoni a nebe je poseto hvězdami, mezi kterými se pokoušíme najít souhvězdí Jižního kříže. Bohužel nikdo z nás ale neví, jak vlastně přesně vypadá a vlajka Austrálie není zrovna při ruce.
V našem obýváku i ložnici v jednom pátráme po nějakém komárovi, který by tu na nás mohl případně číhat, ale žádného nevidíme. Přesto já s Mírou ještě zavěšujeme na dřevěný trámek nad našimi postelemi moskytiéru a všichni absolvujeme "odvšivovací" kůru repelentem.






<-- ZPĚT| DÁLE -->