...personal travel web

Den 1   Odlet
Den 2   Jakarta
Den 3   Jakarta, den druhý
Den 4   Přesun do Yogyakarty
Den 5   Prambanan a Borobudur
Den 6   S Niki Laudou za sopkami
Den 7   Bromo Tengger Semeru
Den 8   Kawah Ijen
Den 9   Poprvé na Bali
Den 10  Cestujeme po Bali
Den 11  Ostrov Menjangan
Den 12  Opouštíme Indonésii


Indonésie, info o zemi



Indonésie, deník, část I.

Navazujíc na tradici letních návštěv Bednových spolužáků z dob jeho studií na Novém Zélandu, padá volba konání letošního ročníku na Indonésii, a to s následujícím scénářem: po zdolání klasického okruhu Jávou chceme přejet na Bali a odtud pak zpátky domů s malou zastávkou v Singapuru.



Den 1 - 15.8. - Odlet -

Na trase Praha-Dubaj-Jakarta se nic mimořádného neudálo, za zmínku stojí leda to, že nás v Dubaji šoupli do business class, pravděpodobně jako revanš za skoro 60 tisíc mil strávených ve vzduchu se společností Emirates. Stříbrná karta a téměř liduprázdná vyšší třída nám tedy otevřely svět doposud nepoznaného luxusu, který přišel na osmi hodinový let víc než vhod. Takže poprvé jsme se během přesunu z kontinentu na kontinent do růžova vyspali a navíc přežrali vybranými pokrmy.



Den 2 - 16.8. - Odlet -

Na jakartském letišti Soekarno-Hatta dosedáme v pozdním odpoledni místního času. V letištní hale si kupujeme víza a imigračnímu úředníkovi předkládáme pasy a vyplňené příletové karty, na kterých neopomněli všem cestujícím připomenout a červeným písmem zdůraznit, že pašování drog se v této zemi trestá smrtí. Za kontrolním stanovištěm si v jedné z několika směnáren, které nás jedna přes druhou lákají na aktuální směnný kurz, vyměňujeme dolary na místní měnu, čímž se z nás rázem stávají milionáři.


Poslední dveře ven z letištní haly nás nemilosrdně katapultují do víru jakartských ulic. Opuštění jejího prostoru by se dalo připodobnit k pádu larvy potemníka do mraveniště. V mžiku jsme obklopeni místními podnikavci nabízejícími vše od odvozu po levné ubytování. Po teoretické stránce jsme na podobné chování a obchodní praktiky fantasticky připraveni z četby mnoha cestopisů i průvodců po Indonésii, v praxi to samozřejmě dopadlo úplně jinak. I když víme, že si máme do centra města vzít taxík společnosti Blue bird (spolehlivý provozovatel taxislužby), nakonec se necháváme nachytat od jednoho chlápka, který tvrdí, že patří ke zmíněné firmě a tahá z kapes nějaké kartičky s logem hotelu a Blue birdů. Že je to podvodník nám dochází za pár minut, kdy nás dotáhl na parkoviště, kde měl zaparkované obyčejné auto bez jakéhokoliv poznávacího prvku, podle kterého by jej šlo považovat za auto taxislužby. Ke všemu se tu objevili další dva otrapové, kteří bez jediného slova popadli naše zavazadla a položili je do kufru auta, za což požadovali patřičnou odměnu. No, nechceme tady hned po příletu dělat dusno, tak mu dávám 4000 rupií (asi 8 Kč), což považuji za adekvátní spropitné odpovídající úkonu, který provedl. "To je málo", povídá on na to a ukazuje do peněženky na stotisícovou bankovku. Pomalu nás už začíná vytáčet. 200 Kč za položení tašky do kufru snad nedostane ani portýr v Hiltonu. Kdyby nám to alespoň opravdu někam nesl, ale tohle individuum v podstatě nehlo prstem. Navíc si asi myslí, že jsme úplný blbci co právě přiletěli a neví kolik těch několik nul na bankovce ve skutečnosti je. Nejradši bych ho poslal někam, ale pravdou je, že jsme na poměrně odlehlém místě bez lidí, ve společnosti pochybných osob a s řidičem, který nevypadá, že by hodlal nastartovat a odjet dřív, než se celá záležitost s penězi vyřeší, neboť je v tom nepochybně zainteresovaný taky. Bůh ví, jak by se mohl problém ještě vyvrbit, tak tomu spratkovi dáváme 20 tisíc a jedeme konečně pryč.


Co se týče dopravní situace ve městě, nezůstává indonéská metropole nic dlužná své pověsti. Neustálé zácpy dusí ulice Jakarty a jsou skutečně na katastrofální úrovni, takže cestou z letiště spíše stojíme než jedeme. Hlavní městské tahy jsou ucpány stovkami aut, z nichž každé chrlí do ovzduší metráky smrdutých výparů. Občas se někde mihne postava dopravního policisty, působící ale v tomhle chaosu jako směšná a nikým nerespektovaná figurka. Ze vzniklé situace spíše profitují jacísi samozvaní "strážci ulic", kteří tu regulují provoz a dostávají pár rupií od toho, komu pomohou napojit se z vedlejší ulice na hlavní, protože tady nikdo nikoho jen tak nepouští.


Po přibližně dvou hodinách popojíždění se konečně ocitáme na prahu našeho hotelu poblíž ulice Jalan Jaksa, která je pro Jakartu tím, čím je Khao San Road pro Bangkok. Ty desítky minut strávených v autě si řidič ještě drze ocenil na několik tisíc rupií navíc. Neuvěřitelný, ale budeme si muset holt zvykat.


Večer se jdem podívat po okolí hotelu. Zjišťujeme, že přejít silnici, po které se bez přestání valí masa aut a motorek, je hodno husarského kousku. Přechod tu sice je, ale na některých místech chybí světelné znamení a neexistuje, aby vás někdo pustil. Člověk neví, na jakou stranu se dívat dřív. Jezdí se tu vlevo a navíc auto může přijet z kteréhokoliv směru. Myslím, že bude pro dnešek lepší zůstat na večeři v hotelu.





<-- ZPĚT| DÁLE -->