...personal travel web

Den 1   Odlet
Den 2   Jakarta
Den 3   Jakarta, den druhý
Den 4   Přesun do Yogyakarty
Den 5   Prambanan a Borobudur
Den 6   S Niki Laudou za sopkami
Den 7   Bromo Tengger Semeru
Den 8   Kawah Ijen
Den 9   Poprvé na Bali
Den 10  Cestujeme po Bali
Den 11  Ostrov Menjangan
Den 12  Opouštíme Indonésii


Indonésie, info o zemi



Indonésie, deník, část II.

Den 3 - 17.8. - Jakarta, den druhý -

Po snídani vyrážíme na obhlídku města, touto dobou oděného do slavnostního hávu. Dnes totiž uplynulo již 66 let od data, kdy země získala svou nezávislost a dnešek je tedy státním svátkem Indonésie. Všudepřítomné červenobílé vlajky a barevné plakáty připomínají tuto slavnou událost a odvádějí tak, alespoň na těch pár dnů, pozornost od zbylé šedi velkoměsta. V téhle megapoli žije více obyvatel než v celé České republice dohromady. Je to jedno z těch mnoha asijských velkoměst s na první pohled viditelnými ostrými kontrasty mezi jednotlivými společenským třídami. Byznys centra v nablýskaných mrakodrapech a přepychové domy movitějších obyvatel na jedné straně a chudáci, jejichž jediným majetkem je nuzný příbytek splácaný ze všeho, co nabídne ulice, na straně druhé.


Už včera cestou z letiště jsme měli tu čest poprvé nakouknout na to, co se skrývá pod pokličkou hlavního města této ostrovní země. Šokující byl zejména pohled na prosté příbytky chudinské čtvrti lemující břeh řeky, respektive toho, co tu z řeky zbylo. Teď to byla odporná, páchnoucí stoka, zaházená odpadem všeho druhu. Začíná mi být pomalu jasný, proč se Jakartě přezdívá "Big Durian". Někde jsem četl, že snad dokonce třetina Jakarty nemá vůbec žádnou kanalizaci. Problémy se znečišťováním životního prostředí však mnohonásobně překračují hranice samotné Jakarty a jsou trnem v patě celého souostroví. Zkorumpovaná vláda má zjevně jiné starosti, než řešit environmentální potíže své země a ekologické povědomí obyvatel zamrzlo na nule, čemuž se u lidí přežívajících ze dne na den snad nelze ani divit.


Monument Nasional na náměstí Monas, centrum Jakarty
Monument Nasional na náměstí Monas, centrum Jakarty.

Včerejší večerní letmý průzkum naznačil, že ulice Jakarty jsou stvořeny pro všechno možný, jen ne pro chodce. Někde chodníky nejsou dokonce vůbec, nebo jsou v žalostném stavu či slouží jako parkoviště pro motorky, případně jako prostor pro pouliční prodej. Centru Jakarty vévodí obrovské náměstí Merdeka (též zvané Monas). Uprostřed náměstí se tyčí Národní monument, který nechal postavit bývalý prezident Sukarno, jehož záměrem bylo vybudovat pompézní památník boje za nezávislost země a velkolepou pýchu Jakarty, viditelnou ze širokého okolí. Výsledek celého úsilí můžete posoudit sami na fotce. 132 metry vysoká stavba je ukázkovým kouskem z řady podobných obludností socialistické architektury. Během putování po zemi jsme narazili ještě na několik dalších příšerných skulptur. Obelisk je zakončen pozlaceným plamenem, zatímco v základech památníku bylo vybudováno národní historické muzeum mapující historii Indonésie. Uvnitř nadzemní části monumentu je Hala nezávislosti s originálním textem Prohlášení nezávislosti, výtahem uvnitř stavby se dostanete na vrchol, kde je vyhlídka na město zahalené do smogového závoje.


mešita Istiqlal
Mešita Istiqlal nedaleko náměstí Monas.

Pomalu začínáme synchronizovat vzájemné setkání s našimi přáteli (lépe řečeno jsme se o to začali pokoušet již včera, ale s indonésany je v tomto směru poněkud náročnější pořízení). Tropické polední slunce nás na chvíli zahání do stínu stromů vyprahlého parčíku, zatímco rozlehlá plocha kolem památníku se nesměle začíná plnit vojenskými auty, asi se tu později bude konat nějaká přehlídka. V blízkém dosahu náměstí se nachází něco z mála dalších pamětihodností, významnějších objektů a státních budov Jakarty. Mimo jiné třeba nádraží Gambir, odkud vyjíždí vlaky směrem na Yogyakartu a dál na východ. My se ležérním tempem ubíráme prašnou a hlučnou ulicí kolem Mešity Istiqlal, největší mešity jihovýchodní Asie. V jejím sousedství se skromě krčí Katedrála Nanebevzetí Panny Marie, kapička křesťanství v moři islámu všude kolem, neboť jak známo, Indonésie je nejlidnatější muslimskou zemí světa.


Konečně se střetáváme s Tiky a Ochou (a jejím manželem) a jedeme s nimi na oběd, což přijde vhod vzhledem k tomu, že je ramadán a nejsme si úplně jistí, jak to tu s jídlem během dne vypadá. V prosté jídelně, kde dělají i domácí zmrzlinu, se cpeme rybími koláčky s arašídovou omáčkou, které tu připravují na grilu zabalené do listu čehosi, zatímco naši kamarádi ctí půst a nevezmou si ani sousto.


Jak jinak, než v husté zácpě, se suneme na sever Jakarty do Starého města jakartského zvaného Kota. Je to jedno z mála míst Jakarty, kde se můžete trochu pokochat pohledem na pár historických budov, které tu postavili holandští kolonialisté. Ocitli jsme se na centrálním náměstí a fotíme se před bývalou radnicí staré Batavie, ze které je dnes muzeum a užíváme si téhle oázy bez aut. Za malý poplatek tu je možné půjčit si kolo a udělat si malý výlet po okolí, třeba do přístavu Sunda Kelapa, kde kotví starodávné lodě. Většina turistů ale dává přednost několika minutovému azylu ve vyhlášené kavárně Batavia, s krásně zařízeným interiérem. Podle obrazů na stěnách to vypadá, že se tu zastavil snad každý státník co navštívil Indonésii. Své místečko tu má i Václav Havel.


budova bývalé radnice, Kota
Budova bývalé radnice, Staré město Kota.

Také máme možnost na vlastní kůži zakusit jeden z dalších fenoménů, se kterým se může bledá tvář během cestování po Indonésii setkat (a nejspíš taky setká), totiž oblibu místních vlastnit společné foto s bulé (jak tu nazývají bělochy).
Poprvé nás oslovila skupinka dospělých poblíž náměstí Monas. Nejprve jsme se mylně domnívali, že z nás chce zase někdo vytahat prachy, ale nakonec se z toho vyklubal opravdu jen záměr zvěčnit se s našimi maličkostmi, což nám nijak nevadilo. Skutečné nájezdy pak začali právě v Kotě, když jsme na náměstí plném mladých studentů čekali na naše kamarády, momentálně se oddávající modlitbám. Během těchto pár chvil jsme tu zaplnili paměť několika mobilních telefonů společnými fotkami s jejich majiteli, až jsme nabyli onoho povznášejícího pocitu, jaký jinak zažívají jen slavné hvězdy show byznysu. Pododobné bláznovství ale zažívají i další běloši všude kolem nás. Je to prý otázka prestiže a vlastnit takovéto foto s bulé se vysoce cení. Zvláštní to zem.


Na zbytek dne jedeme do Ancol dreamland ležícího při pobřeží moře, což je velký zábavní komplex plný atrakcí pouťového typu, ale je tu i třeba Sea world, vodní parky a spousta dalších možností, kde strávit volný čas. My jsme zakotvili v jedné z restaurací, zjevně určené pro vyšší třídu soudě podle vozového parku před restaurací a lidí, kteří se tu pohybovali. Cena za jídlo se tu v průměru pohybovala na Indonésii neskutečné dvě stovky. Je to ale krásné místo se stoly pod širým nebem, kousek od pláže s výhledem na moře.





<-- ZPĚT| DÁLE -->