...personal travel web

Den 1   Odlet
Den 2   Jakarta
Den 3   Jakarta, den druhý
Den 4   Přesun do Yogyakarty
Den 5   Prambanan a Borobudur
Den 6   S Niki Laudou za sopkami
Den 7   Bromo Tengger Semeru
Den 8   Kawah Ijen
Den 9   Poprvé na Bali
Den 10  Cestujeme po Bali
Den 11  Ostrov Menjangan
Den 12  Opouštíme Indonésii


Indonésie, info o zemi



Indonésie, deník, část V.

Den 6 - 20.8. - S Niki Laudou za sopkami -

Po celkem pozitivních zkušenostech s organizací výletu na Prambanan a Borobudur jsme se rozhodli i nadále využít služeb cestovní agentury a koupit si u ní balíček zahrnující transport na Bromo (včetně odvozu džípem k sopce), dále na Kawah Ijen, trajekt na Bali s dopravou do Denpasaru, včetně ubytování na dvě noci se snídaní v hotelu dle vlastního výběru. To vše sakum prdum za nějakých 750 000 rupií na osobu, tedy asi 1500 Kč, tak doufejme, že nám tak odpadnou starosti s hledáním dopravy a střechy nad hlavou.


Na cestu za sopkami se vydáváme v mezinárodním složení čtyř Italů, jednoho Holanďana a nás dvou s Bednou. Náš mikrobus nepatří zrovna k nejnovějším modelům, ale limuzínu jsme po pravdě ani nečekali. Interiér auta postrádá některé celkem praktické prvky, jako třeba bezpečnostní pásy a opěradlo mojí sedačky neustále mění svou polohu do horizontálního stavu, bohužel nezávisle na vůli svého uživatele. Ale v pohodě, jedem!


Vlastní cesta je ovšem kapitolou sama o sobě. Osazenstvo mikrobusu, svázáno striktními silničními zákony Evropské unie, jen žasne nad stylem jízdy, který se tu praktikuje dnes a denně. Řidič předjíždí naprosto všechno a naprosto všude, bez ohledu jestli někdo jede proti nebo ne. Za neustávajícího troubení se řítí městečky hlava nehlava, na žádné dodržování rychlosti v obcích se tu nehraje. Kolem nás se ze všech stran míhají stovky mopedů, jejichž majitelé je používají k transportu absolutně všeho, včetně mnohačlenných rodin s dětmi nebo objemných nákladů několikanásobně převyšujících rozměry motorky. Do toho všeho dopravního šrumu ještě silnice křižují pěší, zvířata, becaky a další nedílné subjekty indonéských komunikací. Adaptabilita místních šoférů na vzniklé situace na silnici je neuvěřitelná. Na jednom místě jsme se dostali do kolony stojících aut, na což místní řidiči pružně zareagovali vytvořením nových jízdních pruhů využívajících poslední volná místa uprostřed silnice i na prašné a hrbolaté krajnici. Po tom všem si jistě dovedete představit, jak to asi se silničním provozem vypadá ve velkých městech typu Jakarta nebo Yogyakarta.


Připadá mi, že sousedící městečka a vesnice, kterými projíždíme, se slévají v jeden celek a je tak dost obtížné přesně identifikovat, kde končí jedno a kde už začíná druhé. Do Probolingga, malého městečka v podhůří národního parku Bromo Tengger Semeru, se dostáváme už za tmy po řidičově "one man show", ze které přibyl na cestovatelské hlavě Evropana nejeden šedivý vlas. To vše s tristní bilancí tří set ujetých kilometrů během deseti hodin.


V pobočce cestovky čekáme na výměnu řidičů a aut za silnější stroj, pomocí kterého se vyšplháme nahoru k sopkám, tak alespoň můžeme vyzkoušet klasické indonéské záchody, sestávající se z díry do země, dvou šlapek a sběračky na zalití vykonané potřeby. Konečně byl přistaven malý autobus se sedačkami tak namačkanými na sebe, že by se sem stěží vešlo malé dítě. Za hlasitého kvílení motoru šplháme serpentinami směrem k vesnici Cemoro Lawang a pootevřenými okny proudí zvenčí do vozu čím dál chladnější vzduch.


U hotelu Cemoro Indah, kde máme bydlet, zažíváme tak trochu teplotní šok. Rozdíl mezi vedry v nížině a aktuální teplotou je markantní, takže místní tu chodí v oblečení, které my vytahujeme v dobách největších mrazů. Náš pokoj na těch pár hodin spánku úplně stačí, dokonce teče teplá voda a postele jsou vybaveny hřejivou dekou, takže až se nám podaří vyprovodit hotelové pikolíky, kteří nám pod rouškou uvítacího ceremoniálu přišli vnutit teplé bundy a baterky, dáme sprchu a jdeme spát.


Den 7 - 21.8. - NP Bromo Tengger Semeru -

národní park Bromo Tengger Semeru
NP Bromo Tengger Semeru v plné kráse.

Vstáváme v půl čtvrtý ráno a soukáme se do teplého oblečení. Těžko říct, kolik je venku stupňů, nikde není k dispozici teploměr, ale kouří se od pusy a je celkem dost chladno. Jeden by neřekl, že téměř na rovníku budem oblékat svetry a klepat kosu, ale faktem je, že jsme v celkem velké nadmořské výšce. Místní hoši dělají druhý pokus a vtrhli na pokoj s náručí plnou péřovek, které ale, při pohledu na hromadu zatuchlých svršků, s díky odmítáme. I z ostatních pokojů se pomalu začínají trousit další rozespalí turisté. Vedoucí hotelu ještě inkasuje poplatek za vstup do národního parku, jehož výše koresponduje se sumou uvedenou v průvodci LP a zároveň nás směruje do jednoho z přistavených džípů.


V džípu se už na malém místě tísní několik lidí, poslední volné místečko zbylo vedle řidiče, ale my jsme s Bednou dva. "No problem", reaguje na vzniklý stav řidič a s indonéskou lehkostí řeší celou situaci tím, že mě posadil do prostoru mezi obě sedačky, takže visím ve vzduchu s ruční brzdou zaraženou v zadnici. Ještě že se jede jenom kousek k úpatí hory. Před námi se otevírá scéna jak z hororového filmu. Pomalinku šplháme naprostou tmou po cestě nahoru, kolem se povaluje poměrně hustá mlha, že je vidět jen pár metrů před auto. Na horu Penanjakan míří většina turistů kvůli její strategické poloze na okraji kaldery, odkud je celé seskupení sopek jak na dlani. Džípy nás vezou jen do části kopce, odtud musíme dál pokračovat pěšky.


sopka Bromo, Batok, Semeru
Bromo nalevo, Batok napravo, vzadu bafající Semeru.

Na řadu tak přicházejí baterky a protože cesta je plná výmolů a kamení, jsme celkem rádi, že jsme si je půjčili (samozřejmě ne zadarmo). Je krásně jasná noc s oblohou posetou tisíci hvězdami, což bude super zejména kvůli focení sopek. Ve tmě za námi pobleskují světýlka baterek dalších lidí směřujících nahoru k viewpointu. Po pár metrech chůze do kopce začínáme odhazovat první vrstvy oblečení. Pomalu se rozednívá a vycházející slunce začíná pozvolna odhalovat to, kvůli čemu sem každoročné přijíždějí tisíce turistů. Těsně pod vrcholem se začínají objevovat místní podnikavci s nabídkou ojeků pro všechny, kterým by snad došel dech. Přemýšlíme nad tím, jak se sem s těma motorkama dostali, ale záhy zjišťujeme, že z opačné strany vede až na vrchol asfaltka. Stejně jsme ale rádi, že jsme cestu absolvovali pěšky a vychutnali si noční scenérii. S blížícím se cílem se stupňuje i úsilí ojekářů ulovit nějakou oběť. Nepříčetně krouží kolem pěšáků a oznamují všem pořád dokola, kolik kilometrů ještě zbývá. Jejich informace je ovšem na rozdíl od skutečné vzdálenosti notně nadsazená.

na Bromo na koňském hřbetu
Jeden ze způsobů, jak se dopravit k Bromu.

Konečně jsme stanuli na vrcholu Penanjakanu. Dech beroucí pohled na sopečné kužely vystupující z mlžného oparu, do jejichž zvrásněných svahů se opírají první sluneční paprsky dnešního dne, patří bez pochyb k tomu nejlepšímu, co se dá v Indonésii vidět. Ani profesionální fotograf by tuhle scénu lépe nezaranžoval. Vepředu bez ustání dýmající Bromo, pravidelný a zjizvený kužel Batoku a v pozadí se tyčící Semeru, s 3676 metry nejvyšší hora Jávy.


Přes mrtvé moře sopečného popela svážejí posléze džípy turisty až k Bromu. Deka z mlžného oparu zabraňuje proniknutí slunečních paprsků a drží teplotu i viditelnost na poměrně nízkých hodnotách. Orientovat se dá podle bílých značek, ale podle průvoce si hodně lidí plete cestu a leze pak na vedlejší Batok. Každý džíp co přijede, je okamžitě zavalen vesničany, kteří nabízejí odvoz k Bromu na koňském hřbetu. Několik metrů stoupání nad mlhovinu nám konečně otevírá pohled na okolní měsíční krajinu.


schody k vulkánu Bromo
Schody vedoucí na Bromo.

Sousední Batok je tak blízko, že lze pozorovat detaily jeho zvrásněného povrchu. V poslední fázi výstupu na Bromo je třeba zdolat schody, zčásti zasypané sopečným popelem. Na okraji kráteru se už tísní několik desítek turistů. Tísní doslova, protože římsa může být široká tak metr až dva. Možnost pádu někoho z lidí tak není nijak nereálná, nikde totiž není žádný plot nebo zábrana oddělující kráter, z jehož chřtánu se bez ustání valí bílý dým. Bromo je stále aktivní vulkán, ostatně jako většina dalších sopek nejen v jeho okolí. Někdy jeho aktivita vzroste natolik, že se mrak sopečného popílku dostane až nad Bali.


kráter Broma
Kráter Broma.

Cestou zpět se konečně rozptýlil opar a odhalil tak skutečné rozměry dna kaldery v okolí sopek. Přestože další a další erupce zasypávají zdejší krajinu stále dalším popelem, nebránilo to místním lidem tu dokonce postavit hinduistický chrám Pura Luhur Poten.


Sopečný prach se dostane úplně všude, takže se musíme po návratu do hotelu ještě umýt a vyklepat oblečení. Pak už jen lehká snídaně okořeněná trochou podomních masáží a hurá do mikrobusu směřujícího dále na východ Jávy.


Přenocování je naplánováno v hotelu Arabica, pojmenovaného podle kávových stromků rostoucích všude na okolních plantážích. Horší je, že na nás zbyl pouze pokoj s manželskou postelí, tedy pokud nechceme strávit noc v místnosti s plísňovou výzdobou stěn. Tak se večer trochu ztotálníme Bintangem a těch pár hodin na společné loži lehce přečkáme. Mimo jiné jsme tu potkali skupinku Čechů, kteří se právě vrátili z východojávského národního parku Baluran a barvitě líčili zážitky s místní faunou.


Indonéský závod v tom, jak nejvíc oholit bledou tvář, dosahuje svého vrcholu večer, když za námi na pokoj přišli s požadavkem platby za vstup do parku a naprosto absurdním poplatkem za použití foťáku.





<-- ZPĚT| DÁLE -->