...personal travel web

Den 1   Odlet
Den 2   Jakarta
Den 3   Jakarta, den druhý
Den 4   Přesun do Yogyakarty
Den 5   Prambanan a Borobudur
Den 6   S Niki Laudou za sopkami
Den 7   Bromo Tengger Semeru
Den 8   Kawah Ijen
Den 9   Poprvé na Bali
Den 10  Cestujeme po Bali
Den 11  Ostrov Menjangan
Den 12  Opouštíme Indonésii


Indonésie, info o zemi



Indonésie, deník, část VI.

Den 8 - 22.8. - Inferno v Kawah Ijen -

Ranní budíček je nařízen opět na drastických 3:30, i když, popravdě řečeno jsem celkem rád, že už můžu opustit neútulný pokoj a hlavně manželskou postel. Na recepci fasujeme skromný snídaňový balíček a vyrážíme tmavým ránem ze Sempolu do Pos Paltuding, kde jsme kolem půl páté jako jedni z prvních připraveni k výšlapu nahoru ke kráterovému jezeru.


kráterové jezero Ijen
Kráterové jezero Ijen.

Kawah Ijen je spolu s několika dalšími vulkanickými kužely součástí náhorní plošiny Ijen. Kousek od něj se nachází i Gunung Merapi (neplést si s Gunung Merapi u Yogyakarty), jedna z nejvyšších hor regionu. Sopka Ijen měří necelých 2400 m a její dno vyplňuje mysteriózní jezero neuvěřitelné barvy, mimochodem největší kyselé jezero světa. Děšťová voda a kombinace sopečných plynů vytvořili nevídaný smrtící koktejl obsahující koncentrát kyseliny sírové a chlorovodíku. Během měření kyselosti vody byla naměřena hodnota ph 0.5, což už je v podstatě žíravina schopná rozežrat třeba hliníkovou plechovku.


Mikrobus nás právě vyplivl na parkovišti v Pos Paltuding, tak můžeme směle vyrazit vstříc žlutému dobrodružství. Tak jak rychle se tu stmívá, tak rychle se naštěstí i rozednívá, takže za chvíli už nepotřebujeme ani baterky. Ve větvích okolních stromů provádějí své ranní rejdění tlupy gibonů a konečně se objevují i první sběrači síry. Celkem jsou to z parkoviště k vrcholu kráteru asi tři kilometry. Cesta se za chvíli stává celkem nepříjemně příkrou, ale poslední metry výstupu více méně kopírují obvod hory, takže už tak namáhavé nejsou. Za to koncentrace sirných výparů v ovzduší se stupňuje s každým dalším krokem směrem ke kráteru a dává vzpomenout na laboratorní pokusy v hodinách chemie na základní škole. Spousta lidí řeší neskutečný smrad a potencionální problémy s dýcháním šátkem omotaným přes obličej nebo dokonce respirátorem, nám ke stejnému účelu slouží rezervní tričko. Konečně jsme stanuli na vrcholu kráteru, z jehož útrob se valí hustá mračna páchnoucích plynů. Člověk zažívá pocit, jako by se ocitl v kabině výtahu přeplněné lidmi, co zrovna prohýřili noc plnou kvasnicového piva a zelí, ale pohled dolů na dýmající stěny kráteru a tyrkysově zbarvené jezero je skutečně fascinující.


koše se sírou, Kawah Ijen
Koše se sírou mohou vážit skoro metrák.

Přírodní krásy je jedna věc, pozornost turistů poutá ale hlavně nesmírně těžký osud místních nosičů síry. Den co den vstávají brzy ráno a vydávají se na vrchol a poté dolů do kráteru, kde pomocí kovových tyčí odlamují kusy síry a nakládají je do připravených proutěných košů spojených bambusem. Výsledný náklad pak může v průměru vážit něco kolem 80 kg. S touto váhou na ramenou musí absolvovat celou cestu zpět, to vše ve vedru a atmosféře plné nebezpečných plynů, s minimálními ochrannými pomůckami a prostým vybavením. Za den to tihle chlapi stihnou dokonce dvakrát, výjimečně třikrát. Za toto úsilí pak ve výkupně síry dostávají v přepočtu přibližně 1 Kč za kilo, což znamená, že si za den vydělají něco kolem 200 Kč. Soucítící turisté, obměkčeni pohledem na zubožená těla nosičů plná mozolů a otlaků z přetížených nosítek se sírou, pak často sáhnou do svých kapes pro pár rupií nebo cigarety, které těmto lidem věnují, nebo si od nich alespoň na památku koupí malý výrobek, či krápník ze síry.


sběrači síry v Kawah Ijen
Sběrači síry v Kawah Ijen.

Když jsem si před cestou do Indonésie četl o tomhle místě a lidech, kteří tu vykonávají jednu z nejnáročnějších a nejnebezpečnějších prací, hned jsem se rozhodl, že je na místě také sáhnout do peněženky a učinit tak alespoň na chvíli šťastným některého z těchto nosičů. Takže dneska jsem jednomu z nich dal 100 000 Rp, zhruba ekvivalent jeho denního výdělku. Chlapík byl strašlivě spokojenej, ale věřte, že já snad ještě víc.


I když pohled na jezero s kouřovými efekty a strmá cesta dolů budí celkem respekt, pár lidí se navzdory tabuli zakazující sestup dolů vydává na dno kráteru, aby jejich návštěva tohoto neobvyklého místa byla ještě autentičtější a ještě více se vžili do pocitů horníků. My se ale vydáváme po římse kráteru do vyšších poloh sopky Ijen, odkud se nabízí ještě krásnější pohledy na jezero. V pekle pod námi se míhají postavičky horníků obklopené žlutým dýmem sirných plynů unikajících z prasklin ve skále, zatímco vycházející slunce minutu po minutě ukrajuje ze stínu zahalujícího vodní plochu jezera.


A tak až budete zase v kanceláři nad koblihou, kafem a rozečtenýma novinama nadávat na svojí práci, vzpomeňte si na borce z Kawah Ijen a na jejich žlutý osud.


trajekt na Bali
Prodavač buráků, čekání autobusu na trajekt na Bali.

Ačkoli máme utkvělou představu o tom, že k trajektu by nám to mělo trvat několik hodin, řidič minibusu nás rychle vyvádí z nejistoty a s obyčejným mikrobusem se pouští na cestu, která je v mapách zanesená jako téměř neviditelná nitka. Tak doufejme, že to nebude tak strašný. Bohužel je. Tankodrom v Milovicích je proti tomuhle úseku autostráda u Mnichova, ba co víc, některé části cesty tvoří výhradně hromady kamení poskládaného tak, aby se po něm v rámci možností dalo přejet. Skrz zadní okénko se pokoušíme zdokumentovat stav vozovky, ale minibus se na kamení zmítá takovým způsobem, že se horko těžko udržíme na sedačce, natož abysme něco fotili. To snad ani není možný, abysme tu neprorazili olejovou vanu, neutrhli kolo nebo alespoň nepíchli gumu. Světe, div se, nic špatného se ale nepřihodilo. Moje příští auto musí být Mitsubishi! :-)


Plni zážitků z horské dráhy čekáme v Ketapangu na autobus do Denpasaru. Netrvá dlouho a linkový bus na trase Surabaya - Denpasar zastavuje před námi, abychom se s ním vzápětí nalodili na trajekt na Bali. Ještě na seřadišti vtrhlo do autobusu komando prodavačů všeho možného od jídel v krabičkách po sluneční brýle. Nás ale zaujala nabídka čerstvě vykopaných buráků svázaných za kořeny do snopečků po 2000 rupiích.


Lodní doprava je na tom v Indonésii bohužel podobně jako ta letecká. Špatný stav a minimální údržba a nedodržování bezpečnostních zásad zapřičiňují poměrně pravidelně havárie plavidel převážejících pasažéry mezi ostrovy. Takže nás ani nepřekvapuje, když kapitán našeho trajektu manévruje s lodí plně naloženou lidmi, auty a autobusy k jiné lodi, jenom aby si z paluby na palubu hodili nějakou věc.


cesta na Bali
Indonéský trajekt, perla námořní techniky.

Autobusem se řítíme z nejvýchodnější výspy Bali podél pobřeží směrem k Denpasaru. Za volantem sedí další magor, tentokrát má ovšem v rukou o něco těžší kalibr. Jeho závodnické choutky krotí až houstnoucí provoz před balijskou metropolí. Neřestí mnoha obyvatel této země je záliba v kouření cigaret a kouřit není zakázáno ani v některých dopravních prostředcích, takže vnitřek autobusu připomíná zaplivanou žižkovskou čtyřku.


Na nádraží v Denpasaru si bereme taxík do Sanuru, kde nám náš přítel Ary sehnal ubytování. Turistická aglomerace na jihu ostrova kolem Denpasaru se nedá s Jávou, odkud jsme přijeli, vůbec srovnat. Protože jsme měli za dnešek jen asi dva kousky chleba a banán, dáváme si pořádný nášup v jedné z mnoha místních restaurací.






<-- ZPĚT| DÁLE -->