...personal travel web

Den 1-3 Auckland
Den 4   Rotorua
Den 5   NP Tongariro
Den 6   Otorohanga, Bay of Islands
Den 7   Bay of Islands
Den 8   Přílet na Fidži
Den 9   Bounty Island
Den 10  Malolo Island
Den 11  Viti Levu, Nananu-i-Ra
Den 12  Nadi, Natadola Beach
Den 13  Přelet na Samou
Den 14  Samoa, ostrov Upolu
Den 15  Apia a jižní pláže
Den 16  Ostrov Savai'i
Den 17  Návrat


Samoa, info o zemi
Fiji, info o zemi





N.Zéland,Fidži,Samoa, deník, část V.

Den 11 - 29.4. - Viti Levu, Nananu-i-Ra -

Po dvou dnech strávených více méně na vodě nadešel čas trochu se porozhlédnout po Viti Levu, i když té vodě se vlastně stejně nakonec nevyhnem, protože se plánujem vydat na krásný ostrov Nananu-i-Ra s dobrými místy na šnorchlování.


Cestu k ostrovu začínáme krátkou zastávkou v tropické zahradě Garden of sleeping giant, rozkládající se při úpatí Nausori Highlands. Návštěvníci sem jezdí hlavně kvůli stovkám druhů orchidejí, z nichž některé jsou původem právě z Fiji. Park ale vůbec nabízí celkem příjemnou procházku stínem z korun vzrostlých stromů původního pralesa, zakončenou osvěžujícím drinkem na účet podniku.


Hlavní silnice kolem ostrova Viti Levu je rozdělena na dvě části. Queens Road spojuje města Nadi a Suva podél jižního pobřeží, severní spojnice se jmenuje Kings road. Cesta teda nic moc. Asfaltku bohužel s železnou pravidelností střídají nezpevněné úseky plné prachu a kamení. Těžko říct, jestli je zubožený povrch komunikace výsledkem nedávných devastujících povodní nebo dlouhodobějším stavem. S nějakou brzkou nápravou se asi moc nepočítá, neb peněz ve státní pokladně není pravděpodobně na rozdávání a zahraniční investor se do politicky a ekonomicky nestabilní země taky zrovna nehrne. A to jedem naštěstí "jen" pár kilometrů k severovýchodnímu cípu Viti Levu. Východní část Queens road protínající vnitrozemí nemá asfalt vůbec.


Ačkoli jsme podle mapy odhadli vzdálenost z Port Denarau k Nananu-I-Ra na nějakých 120 km, nepočítali jsme, že nám cesta zabere tolik času a do Ellington Wharf přijíždíme až po poledni. V přístavišti není ani noha, tak se jdeme trochu poptat do nedalekého objektu. Nakonec nás tam za pár dolarů hodí člunem jeden fešák, zajišťující spojení mezi pevninou a malým resortem Safari lodge. Nabídku oběda s díky odmítáme v domnění, že si na ostrově něco koupíme, což se ovšem později ukázalo být chybným rozhodnutím, protože možnosti na Nananu i Ra jsou značně omezené, v době našeho příjezdu nulové. Tak konečně poté, co chlápek svedl asi desetiminutový urputný souboj s motorem loďky, můžeme vyrazit vstříc novým zážitkům.


ostrov Nananu-I-Ra
Ostrov Nananu-i-Ra.

Společenský život na ostrově se téměř bezvýhradně soustřeďuje do pár místních resortíků nabízejících ubytování v menších chatkách. Nejsou tu žádné silnice, restaurace ve smyslu "turisty napráskané venkovní terasy" a nekonají se tu ani manévry dovolenkářů. Proto je tu úplně božský klid a téměř liduprázdno. U východního pobřeží ostrova panují ideální podmínky pro provozování windsurfingu a kitesurfingu, zatímco voda v laguně na opačné straně Nananu i Ra se ani nehne. V okolním moři je skvělé šnorchlování i potápění a bílé pláže doslova vybízejí k válečce a relaxu. Prázdno v břiše řeší návštěva Blue safari Lodge, kde za 10 FJD dostáváme to, co z odměřené obědové dávky nesnědli zdejší hosté.


Zpáteční přesun do našeho hotelu probíhá už za tmy a člověk si musí dát moc velkýho majzla, aby mu na kapotě nepřistál nějaký domorodec nebo zvíře, kteří tu s příchodem noci hýří aktivitou.


Den 12 - 30.4. - Viti Levu, Nadi, Natadola Beach -

chrám Sri Siva Subramaniya Swami, Nadi
Chrám Sri Siva Subramaniya Swami.

Dneska se oproti včerejšku vydáváme jižním směrem. Primárním cílem je údajně nejhezčí pláž Viti Levu, Natadola beach, a uvidí se dál, co se stihne. Za mostem spojujícím Port Denarau a Viti Levu už v podstatě začíná Nadi (čti nandi), třetí největší město Viti Levu (a vlastně celé Fidži). Oko turistovo si tu zrovna nepošmákne. Za návštěvu stojí akorát chrám Sri Siva Subramaniya Swami, největší hinduistický chrám jižní polokoule. Jinak je snad lepší se ve městě ani moc nezdržovat, obzvláště pak po setmění. Nejednou již skončil těžce vydělaný peníz bělochův v kapse místních kriminálních živlů.

Silnice kopírující jižní pobřeží se s včerejší komunikací nedá vůbec srovnat. Po pár ujetých kilometrech se tak dostáváme do míst, kde by se mělá nacházet bájná pláž. Chvilku tady bloudíme, protože dopravní značení není zrovna chloubou Fidži, ale nakonec se přeci jen uvelebujeme ve stínu nízkých palem lemujících dlouhý písečný pás zvaný Natadola beach. Tak je to tu fajn, i když v těžké konkurenci s ostrůvky Mamanuk dost pod průměrem. V moři člověk občas narazí na nepříjemný šutrák a celkový dojem trochu kazí i komando místních podnikavců nutících lidem svezení na koňském hřbetu. Chudáci leží přímo na rozpáleném písku, vystaveni sluneční výhni, tak by jim sem mohli dát aspoň trochu vody.


Natadola beach
Natadola Beach.

Uvažujeme, jestli by se daly ještě stihnout písečné duny u Sigatoky nebo dokonce hlavní město Suva, ale nakonec se vracíme zpět do Port Denarau. Možná je to škoda. Bůhví, jestli se sem ještě někdy podíváme. Obzvláště návštěva Suvy s několika kousky koloniální architektury, okořeněná zastávkou v muzeu Fidži, by stála za to. Jedna část muzea je věnována kanibalistické minulosti ostrovanů. Jsou tu k nahlédnutí zajímavé původní nástroje, nezbytné k přípravě pokrmů z nebohých misionářů. A tak tu ve vitrínách spočívají pomůcky zajímavých názvů jako brain smasher, neck twister nebo třeba brain picker. Vůbec tehdy asi nebylo zrovna jednoduché sem jen tak přijet a začít bez rizika místní domorodce obracet na správnou víru. Po posledním ze snědených misionářů, reverendovi Thomasi Bakerovi, tu zůstala jen bota (rovněž v depozitáři muzea). Naprostým rekordmanem v počtu sežraných osob byl pak náčelník Udre Udre, který v průběhu 19. století pozřel odhadem kolem 900 nebožáků (prameny se různí, ale i tak se mu nedá jeho apetit upřít).


Během návratu děláme ještě informační zastávku na heliportu v Denarau, odkud létají vyhlídkové lety nad Viti Levu a hlavně kolem ostrovů Mamanuk. Ostrůvky jsou shora ještě kouzelnější a dá se domluvit i zastávka na některém z nich. Bohužel mě právě ve střevech explodovala atomová bomba a víc než vyhlídkový let mě momentálně zajímá nejbližší záchod. Ryba s hranolkama v Natadole ze mě udělala průtokový ohřívač a zatímco Smažák venku zjišťuje u pilota podrobnosti letu, já tak stěží vlezu do auta, natož do helikoptéry a v aktuálním stavu si zalítnu akorát tak na pokoj pro dvojitý imodium. Mimochodem, cena za půlhodinový výlet ve vzduchu stála 15 tisíc Kč.


Den 13 - 1.5. - Přelet na Samou -

Tak dneska večer se už letí dál na Samou. Fidži jsme zvládli celkem bez problémů, i když se nevidělo zdaleka všechno. Spadeno bylo i na třetí největší ostrov Fidži Taveuni, ale to už by toho lítání bylo trochu moc. Na Taveuni se totiž podařilo zachovat a v národních parcích chránit původní vegetaci (na rozdíl od ostatních částí Fidži). Proto se ostrovu také přezdívá botanická zahrada Fidži. Navíc ostrovem prochází pomyslný 180 poledník dělící dny v kalendáři, takže si tu člověk může v praxi vyzkoušet ono známé cimrmanovské: jdu na sever a už jdu na jih. Tady samozřejmě v podobě: západní noha ve včerejšku, východní v dnešku.


S blížící se hodinou odletu sílí Smažákovy obavy z infrastruktury a hygienických standartů zemí třetího světa, kam byla Samoa kategoricky zaškatulkována, které na letišti v Nadi vygradovaly dalšími pochybnostmi nad bezpečností a kvalitou letecké společnosti Air Pacific.


Lety z Fidži přistávají na Samoe většinou kolem půlnoci a ne jinak je tomu i v našem případě. Po zhruba hodinovém letu, během kterého se ovšem stevardovi Air Pacific podařilo vysypat Smažákovi do klína kelímek s ledem, přistáváme na malinkém samojském letišťátku Faleolo.


Samojské bankovky patří k těm nejpovedenějším, které jsem během cest poznal

Ocitáme se na prahu mezinárodní datové hranice, geograficky už vlastně za ní a jsme tedy přibližně v místech od naší domoviny vůbec nejvzdálenějších. Samoa přešla na druhou stranu hranice směrem k Austrálii a Novému Zélandu teprve loni v prosinci, a to kvůli usnadnění obchodních aktivit s těmito zeměmi. A tak na Samoe koncem minulého roku prostě z kalendáře vypustili 30.prosinec a z 29.prosince skočili rovnou do Silvestra. Zajímavostí je, že jen o 70 km vedle na Americké Samoe je o den méně a teprve začíná 1. květen, který je už tedˇ pro nás vlastně minulostí.


Smažák si svůj kalich hořkosti dopil v letištní hale, kde se na něj bez skrupulí vrhnul policejní pes, větřící patrně pachové stopy žrádla, zatímco skupinka hráčů na kytaru vítá všechny právě přiletivší návštěvníky pacifického státečku a budí tak v nich iluzi mírumilovného národa. Na imigračním odevzdáváme vyplněné vstupní formuláře. Michal zuří, že mu chlupáč ve službě svou nevybíravou policejní metodou poškrábal záda. Venku nás mile překvapil zástupce autopůjčovny, který tu na nás čekal i v tuto pokročilou hodinu, v což jsme upřímně nedoufali a vnitřně se smířili s přenocováním na letišti. Dokonce nám doporučil i ubytování jen pár minut jízdy od letiště.




<-- ZPĚT| DÁLE -->