...personal travel web

Den 1-3 Auckland
Den 4   Rotorua
Den 5   NP Tongariro
Den 6   Otorohanga, Bay of Islands
Den 7   Bay of Islands
Den 8   Přílet na Fidži
Den 9   Bounty Island
Den 10  Malolo Island
Den 11  Viti Levu, Nananu-i-Ra
Den 12  Nadi, Natadola Beach
Den 13  Přelet na Samou
Den 14  Samoa, ostrov Upolu
Den 15  Apia a jižní pláže
Den 16  Ostrov Savai'i
Den 17  Návrat


Samoa, info o zemi
Fiji, info o zemi





N.Zéland,Fidži,Samoa, deník, část VII.

Den 15 - 3.5. - Upolu, Apia a jižní pláže -

vila Vailima, bydliště R.L.Stevensona
Vila Vailima, bydliště R.L.Stevensona.

Další den je celý věnován průzkumu doposud nepoznaných končin Upolu. Po nic moc snídani, skládající se z ovoce, marmelády a toustového chleba, který stejně skoro celý skončil v útrobách kolem slídícího psa, se zase vydáváme směr hlavní město.


Jízda po Samojských komunikacích vyžaduje maximální obezřetnost. Všude se potuluje neuvěřitelný množství psů, neustále vbíhajících do silnice, nebo se povalujících jen tak podél cest. Totéž se dá říct i o volně se pohybujících rodinkách prasat. A pak jsou tu samozřejmě lidé. Kolem poledne určitě narazíte na houfy dětí, kterým skončila škola a silnice je jedinou možností, jak se dostat domů nebo na autobus, protože žádné chodníky tu nenajdete.


Bahá'í house of worship
Devět stran a vchodů, Bahá'í House of Worship.

Večer nabývá situace ještě na dramatičnosti a jízda autem připomíná videohru s autíčkem vyhíbajícímu se překážkám. Chodci pendlují po nebo mezi vesnicemi a často jsou vidět až na poslední chvíli. Specialitkou Samoy jsou pak zpomalující retardéry, které tu jsou na každém kroku a bohužel i tam, kde byste je vůbec nečekali. Některé z nich jsou navíc špatně označené, a tak jsme se párkrát pěkně proletěli uprostřed polí nebo lesů, což se strašně líbilo především Štěpničkovi rozvalenému na zadních sedadlech.


vodopád Fuipisia, Samoa
Vodopád Fuipisia.

Z Apie stoupáme po silnici vzhůru a projíždíme vesničkou Vailima, ve které se nachází dům Roberta Louise Stevensona, ve kterém strávil poslední roky svého života. Pěkná vilka postavená v koloniálním stylu slouží dnes jako muzeum tohoto spisovatele, nedaleko odtud je i jeho hrob. Kousíček dál po silnici je další zajímavost hlavně z architektonického hlediska, Bahá'í House of Worship, jedna z pouhých osmi staveb podobného druhu na světě. Bohužel nepřestává pršet, takže pobyt venku omezujeme na minimum a fotky odtud, i od nedalekých vodopádů Papapapaitai, stojí za prd.


Po cestě s příznačným názvem Cross Island Rd se dostáváme na jižní pobřeží Upolu, kde se snad nedá dělat nic jiného než užívat zdejších pláží. Postupně tedy zastavujeme na Return to Paradise beach a na Aganoa beach si v přilehlém resortu dáváme hambáč k obědu. Snad nejhezčí je ale Vavau beach, i když celkovým dojem trochu kazí stále ocelově šedá obloha. Cestou sem nás skásnul místní borec, který jel proti nám na na kole ověšeném větvěma z palem. Bůhví jestli to byl "oficiální" výběrčí, nebo jen umně využil situace a obral bílé huby, ale těch 10 tala na auto nás stejně nezabije. Na pláži není ani živáčka, jen my, bílý písek, palmy a krásné moře. Zvláštní kouzlo dodává tomuto místu i malý ostrůvek ležící jen pár metrů od pláže.


Samoa, vegetace
Bujný veget nedaleko vodopádu Fuipisia.

Domů se vracíme okruhem přes Lalomanu beach, kde včera Kalenďák zapomněl šnorchlovací výbavu. Po té se už ovšem slehla zem a osazenstvo baru také zaujalo pozici mrtvého brouka. Ačkoliv jsme sem ani původně ani nechtěli, nakonec jsme přeci jen ještě zabočili k vodopádům Fuipisia a málem jsme se tak ochudili o jednu z nejhezčích podívaných na Samoe. Asi dvou set metrů dlouhá cesta vedoucí porostem tropických květin nás zavedla na okraj rokle, ze které byl nádherný pohled na vodopád, řeku a protější svah s palmovým hájem.


Podle statistik patří obyvatelé pacifických státečků k nejtlustším národům světa. No posuďte sami, podle časopisu Forbes žije nejvíce obézní populace na Nauru, které následují Federativní státy Mikronésie, Cookovy ostrovy, Tonga, Niue a právě Samoa. První desítku uzavírá Kiribati. Změna životního stylu, odklon od původních stravovacích návyků a holdování fastfoodové stravě proměnila většinu z nich v chodící bedny kytu, čehož si i na Samoe všimne každý návštěvník.


Den 16 - 4.5. - Ostrov Savai'i -

lávové pole na ostrově Savai'i
Řeka zkamenělé lávy a ruiny kostela, kterým kdysi protekla.

Ještě za tmy začíná přesun na druhý ostrov. Jedeme na východ Upolu do Mulifanua wharf, odkud jezdí trajekty na protější ostrov Savai'i. Kouzelná věc. Ještě před naloděním je třeba zajet na kontrolní stanoviště pár metrů před přístavem, kde vaše auto odborně zbaví velkých afrických slimáků, kteří se možná zákeřně ukrývají někde na podvozku. Ono opatření, bránící zavlečení plžů z jednoho ostrova na druhý, vypadá v praxi tak, že nám jeden fešák s hadicí s důležitým výrazem ve tváři ostříkal spodek auta a jeli jsme dál. V Mulifanua wharf čekáme na loď a dojídáme snídaňový balíček, jehož podstatná část letí opět všudypřítomným psům.


Majitelé ubytování na Savai'i nám striktně doporučili rezervaci trajektu s názvem Lady Samoa III, čemuž se při pohledu na ostatní plavidla, zajišťující přepravu mezi ostrovy, nelze ani divit. Ačkoli je Savai'i větší než Upolu, není tak zalidněný a všechny atrakce ostrova se v pohodě dají objet během jediného dne.


jižní pobřeží ostrova Savai'i
Jižní pobřeží, ostrov Savai'i.

Z přístavu Salelologa wharf je to kousíček k našemu "předbuklému" ubytování, odkud se pak vydáváme dál na sever podél pobřeží se super výhledy na nádherné moře. Na severu Savai'i silnice protíná vesnici Saleaula, která byla v roce 1905 zatopená lávou vytékající z nedaleké sopky Mt. Matavanu. Erupce tehdy trvala neuvěřitelných šest let až do roku 1911, během nichž tekoucí láva zničila několik vesnic na úpatí sopky. Ve vesnici je velkou atrakcí prohlídka lávového pole a ruin kostela zatopeného "černou lavinou" zkamenělé lávy. O tom, jak vysoká a silná je poklice ztuhlé lávy se přesvědčujeme v místě s poetickým názvem Virgin's Grave, kde se část příkrovu propadla a odhalila podobu místa před erupcí. Bohužel mně tu stihl defekt pantofle, takže jsem okruh dokončil bos. Naštěstí na Samoe se snad v každé vesnici hned u silnice nachází malý krámeček s potravinami a základním vybavením, a tak si pořizuji nové kvalitní žabky (10 tala), ve kterých tu chodí celá Samoa.


Alofaaga
"Blouhouly" Alofaaga.

Kontroverzní turistickou atrakcí je plavání v laguně za asistence několika mořských želv. Ačkoli od návštěvy tohoto místa zrazuje knižní průvodce s argumenty o nesvobodě a týrání těchto tvorů (s čímž se asi dá souhlasit), spousta lidí (včetně nás) si nenechá tuto atrakci ujít. A tak se tedy za 20 tala ocítáme na pár minut ve společnosti naprosto krotkých živočichů.


V severozápadním cípu ostrova se rozprostírá tropický prales, na jehož uzemí byla zřízena rezervace Falealupo Rainforest Reserve. Zlatým hřebem výletu do rezervace je procházka po visutém chodníku z lanoví a vyhlídka na prales z koruny obrovského badyánu.


Návštěva Savai'i by nebyla kompletní bez zastávky na známých Alofaaga blowholes. Příjezdovou silnici už bedlivým okem střeží několik místních povalečů, připravených na výběr obligátního vstupného. Ještě jsme si akci "upgradovali" o coconut show, takže nám byl nádavkem přidělen vetchý stařík (za představení nakonec vysomroval dalších 20 tala). Celá věc spočívá v tom, že pobřeží je v tomto místě tvořené zatvrdlou lávou, ve které je spousta prasklin, děr a tunelů, ze kterých pak do celkem úctyhodné výšky prýští voda z vln bičujících pobřeží. Dědula pak hází kokosy do děr, které jsou následně vodní silou vystřeleny ven. S každým dalším vhozeným kokosem ještě něco řve, ale stejně ho není přes mořský příboj slyšet.


Na Savai'i se nachází i největší vodopád na Samoe , Sinaloa waterfall (220 m), který je bohužel uzamčený v tropickém pralese a tudíž dosažitelný pouze po několika hodinovém treku džunglí z vesnice Sili.


Den 17 - 5.5. - Dlóóóóóóóóóuhej návrat domů -

Naše dny na rajských ostrovech Pacifiku jsou pomalu sečteny. Večer, respektive v brzkých ranních hodinách následujícího dne, odstartuje letecký maratón přesunu domů, takže naše poslední kroky ani nemůžou směřovat jinam než za plážovým relaxem.


Po snídani tedy vyrážíme do míst, kde jsme včera z auta viděli ony exkluzivní pláže. Nakonec vybíráme plážičku jak vystřiženou z katalogu, s romantickými fales, průzračnou vodou a korálovou zahradou doslova nadosah ruky jako bonusem. Samozřejmě že naše přítomnost neušla ostřížím pohledům místních vesničanů, takže k nám už po několika minutách strávených na pláži vyrazila spojka v podobě stoleté babky v doprovodu dvou malých dětí. Zprvu rozpačitý pokus o vysvětlení zdejších poměrů uklidňuje až 5 tala v jejích rukou, takže nakonec svoluje i k zvěčnění fotoaparátem.


Po obědě je už čas vyrazit do přístavu na trajekt. Zpáteční lístek lodí máme zase rezervovaný a zaplacený, což nás ovšem nijak neuklidňuje po příjezdu na seřadiště, kde se už vine celkem slušná fronta čekajících aut. Začíná nás lehce chytat nerv, protože tohle je poslední možnost, jak se dostat zpátky na druhý ostrov a pokud se nedostaneme na trajekt, uletí nám večerní letadlo na Zéland. Jdeme se Štěpničkou zjistit situaci do správní budovy, kde se nám dostává ubezpečení, že s rezervací máme místečko jisté, ať se uklidníme a počkáme pekně v autě. No nakonec všechno dobře dopadlo a opravdu při nalodění prioritně upřednostnili všechna auta s rezervací.


Během návratu pak došlo k něčemu, což lze charakterizovat jako noční můra všech cestovatelů, peklo v nebesích a podobnými příměry. Smažák se totiž, nedbaje rad o předletové dietě, napral k obědu smaženým seafood basketem, což v kombinaci se stresem při naloďování na trajekt zapříčinilo nemilé zažívací potíže. Dle Smažákovy verze mohla za vše otrava rybou spojená s rozbouřeným mořem, ovšem my, kdo zažili tu andělsky klidnou hladinu oceánu během zpáteční plavby, víme své. K vrcholným majstrštykům patřilo pozvracení kopců jihozápadního Upolu, kde se zrovna silnice jako na potvoru nepříjemně kroutila a někde dokonce postrádala asfaltový povrch (na jednom místě bylo třeba zdolat i menší brod), aby pak v pravidelných intervalech zahříval mísu na záchodech letadel transkontinentálních linek. A celý přesun domů trval zatraceně dlouho. Let Samoa - Auckland (asi 4 hodiny), pak 10ti hodinová čekačka v Aucklandu na letišti a let přes Austrálii a Dubaj domů. Obzvláště část z Melbourne - Dubai (skoro 14 hodin), byla zatím mým nejdelším letem v kuse, ze kterého jsem si odnesl pěkně nateklé nohy (známý to syndrom ekonomické třídy).




<-- ZPĚT| DÁLE -->