Mauritius a Réunion, deník, část V.
Den 8 - 5.11. - Zpátky na Mauritius -
Ráno konečně nemusíme nikam spěchat. Letadlo na Mauritius letí až v jednu, takže si v klidu dobalujeme poslední věci a jdeme na snídani. V bungalovu po nás zbyl poněkud bordel, zčásti nezaviněný a zčásti jako vyjádření protestu proti hotelové politice neuklízet a neměnit ručníky, které teď po týdnu používání vypadají jak rohožka před prasečákem. Sprchový kout je plný písku z pláže a v lednici zbyly tři nedopitý piva a jedno puklý na mrazáku.
Vědomi si situace na místních dálnicích, vyrážíme raději hned po snídani, přičemž se plánujeme ještě zastavit v hlavním městě St-Denis. Informační cedule u dálnice již po několika kilometrech oznamují, že na RN1 v oblasti St-Denis probíhají práce na silnici a tento úsek je tedy nutno objet kopcovitým terénem. Díky objížďce jsme si alespoň vyfotili pohled na St-Denis z výšky okolních hor. Auto necháváme na parkovišti hned u Prefektury, od které pak pokračujeme po Ave de la Victoire směrem do vnitrozemí. Prefektura je honosná budova stojící hned na nábřeží. Byla postavena roku 1734 a původně sloužila jako sklad kávy. Liduprázdným městem pokračujeme dále kolem katedrály St-Denis, kde je alespoň trochu živo díky nedělní bohoslužbě. Krátkou procházku městem končíme před novoklasicistní budovou bývalé radnice.
 |
| Budova bývalé radnice v St-Denis |
Vracíme vypůjčené auto a jdeme do odletové haly réunionského letiště pojmenovaného po Rolandu Garrosovi, který se na tomto ostrově narodil. Zpáteční let proběhl bez potíží, i když při průletu bílých oblak nad mauricijskou pevninou to s naším malým letadýlkem pěkně pohazovalo. Z letištní plochy šlapeme po schodech směrem k imigračním přepážkám. Každý z nás jde k jednomu imigračnímu úředníkovi a předkládá mu svůj pas. Můj cestovní doklad podnítil mezi úředníky diskusi na téma, zda náhodou nepotřebují cestovatelé z Česka vízum, ale naštěstí se mému přidělenci dostává záporné odpovědi. Po Petrovi zase chtějí vidět zpáteční letenky, to asi abychom se tu nerozhodli zůstat.
V příletové hale je množství půjčoven aut, kde si hodláme vybrat nějaké větší a silnější vozidlo, než jsme měli na Réunionu. Bohužel
hned v první autopůjčovně byla momentálně k dispozici pouze nějaká novinka z Koreje, která ovšem svými rozměry jen o málo
převyšovala nákupní vozík. Nakonec si u konkurence pronajímáme Nissan Sunny za 13 600 Rs na 8 dnů.
Náš hotel se nachází na západním pobžeží ostrova v přímořském letovisku Flic en Flac. Na Mauritiu se jezdí vlevo, na což je
třeba si chvíli zvyknout. Cesta po dálnici není naštěstí nijak náročná, akorát na kruhové objezdy, kterých je na dálnici
spousta, se vjíždí doleva, přičemž se dává přednost vozidlům, která přijíždějí zprava. Za okýnky auta se míhá zelený pás
polí s cukrovou třtinou, který se v oblasti aglomerace Curepipe a Quatre Bornes změnil v průmyslovou zónu s množstvím továrních hal.
Průjezd městem Quatre Bornes, který musíme absolvovat, abychom se dostali z dálnice na pobřeží, nás poprvé seznamuje s realitou
způsobu ježdění na Mauritiu. O té se ale zmíním později.
 |
| Přelet mezi ostrovy strojem ATR společnosti Air Mauritius |
Ubytování máme již dlouho rezervováno v hotelu Klondike. Hotel s restaurací a barem leží přímo u pláže, nicméně my bydlíme v jednom z přízemních domků, nacházejících se v zahradě plné tropických rostlin a mangových stromů. Krásný apartmán s ještě hezčí koupelnou, kuchyňkou, pokojem s televizí a dvěma oddělenýma ložnicema stál necelých 42 eur na osobu a noc, včetně polopenze. Zavazadla nám sem přes celou zahradu dotáhl portýr, za což jsme jej odměnili sumou v přepočtu asi 150 Rs. Vzhledem k tomu, že náš průvodce LP z roku 2004 udává průměrnou dělnickou mzdu na Mauritiu asi 6000 Rs, měl ten šťastlivec pro dnešek skoro vyděláno.
Je pozdní nedělní odpoledne a na pláži je spousta místních obyvatel, kteří se v tento den pravidelně oddávají náboženským obřadům. Rodinné hloučky postávají na břehu oceánu nebo stojí po kolena ve vodě a pronášejí slova modliteb, kameny na pobřeží jsou posety obětovaným ovocem, do kterého jsou zapíchány zapálené vonné tyčinky. Podnikáme zběžný průzkum okolí hotelu a městečka Flic en Flac. Cestou se seznamujeme s cenovými relacemi a když si kupujeme v kiosku dvě koly v láhvi za 24 Rs (asi 8 Kč za kus) a čteme si jídelní lístek jedné z restaurací, kde mají jídla za 150 Rs (asi 100 Kč), vypadá to, že se tu nebudeme mít špatně.
Ještě před večeří si v hotelovém baru dáváme tři piva místní provenience Phoenix, jehož pivovar jsme viděli z dálnice cestou do hotelu, a Blue Marlin. Phoenix není vůbec špatné pivo a jeho lahvová forma se stala každodenním společníkem po celou dobu našeho pobytu. V supermarketu přijde 650 ml láhev na 33 Rs. Restaurace se pozvolna začíná plnit hotelovými hosty, z nichž převážnou část tvoří německá a anglická klientela. Podávají se tři chody a s odstupem času lze konstatovat, že na Réunionu byly večeře chutnější. Za to jsme si tu pojmenovali několik typů, kteří seděli u okolních stolů. Hlavně tu byla jedna rozvětvená rodina z Anglie, jejíž členem byl typickej fotbalovej fanoušek, kterého přemluvili, aby na týden opustil kolotoč Premier league a zaletěl se prohřát na nějakej Mauritius. Tomu jsme přidělili interní přezdívku Never walk alone, podle motta FC Liverpool. Jenom se divíme, že na večeři nepřišel oblečený ve fotbalovém dresu, tak snad zítra.
| <-- ZPĚT | | | DÁLE --> |