Indonésie, deník, část III.
Den 4 - 18.8. - Přesun do Yogyakarty -
I když někdo říká, že nevidět Jakartu jakoby nebýt v Indonésii, myslím, že tohle město můžete s celkem klidným srdcem vypustit ze svého itineráře, aniž byste přišli o něco zásadního.
Dnes nás čeká přesun do Yogyakarty. Ze složitého rozhodování mezi vlakem a letadlem nakonec vzešla vítězně vzdušná varianta, hlavně díky menší časové náročnosti (vlakem trvá cesta z Jakarty do Yogyakarty kolem osmi hodin).
Po zkušenostech z prvního dne neponecháváme nic náhodě a bereme si skutečného Blue birda, kterých stojí před hotelem hned několik. Přestože je do ceny za cestu na letiště zahrnuto i několik dálničních poplatků, výsledná cena je asi o 140 tisíc rupií nižší, než jízdné, které si řekl ten zloděj, co nás vezl z letiště.
Indonéské aerolinky bohužel nepatří k těm nejbezpečnějším. Nízká úroveň bezpečnosti v kombinaci s mizernou údržbou strojového parku, jeho stářím i klimatickými podmínkami Indonésie jsou příčinou poměrně častých nehod v porovnání s leteckým provozem v jiných zemích. Po zralé úvaze jsme si vybrali společnost Air Asia Indonesia, jejíž mateřská pobočka Air Asia patří na celosvětovém poli k vysoce hodnoceným aerolinkám, pravidelně obsazujícím nejvyšší příčky mezi "nízkonákladovkami". Po letmém pátrání na internetu zjišťujeme, že Air Asia Indonesia disponují několika relativně novými Airbusy a asi pěti, snad dvacetiletými Boeingy 737, jimiž jsou už asi pátými majiteli. Doufám, že budeme mít trochu štěstí a poletíme novějším Airbusem.......
Po vyřízení nezbytných formalit a zaplacení vnitrostátní odletové taxy ve výši 40 tisíc Rp, vstupujeme na palubu Boeingu 737 :-)). Obstarožní interiér letadla už na první pohled pamatuje asi dost. S rozpačitými pocity a vědomím, že Air Asia Indonesia ještě nedávno figurovaly na seznamu aerolinek majících zákaz létat do zemí EU, začínáme, s jasně rozpoznatelným vrzáním kol, rolovat po letištní ploše. Panebože, co je tohle za vehikl? Takhle blbě jsem se teda v letadle už dlouho necítil. Po necelé hodině letu s námi pilot trošku pohoupe ze strany na stranu a pak s letadlem doslova sekne o zem. Docela tvrdé přistání.
Yogyakarta, zkráceně též Jogja, je významným indonéským centrem kultury, umění a vzdělání (sídlí zde mimo jiné nejstarší a největší univerzita v zemi). Turisty sem lákají hlavně starobylé chrámy Prambanan a Borobudur nebo sultánův palác v centru města. Bohužel se nebezpečně blízko Jogji nachází i Mount Merapi, jeden z nejaktivnějších vulkánů světa, který čas od času dokáže pěkně potrápit obyvatele města. Třeba během své loňské podzimní erupce zabila přes sto lidí nacházejících se v tu dobu ve vesnicích kolem sopky. Další velká exploze vulkánu pak proběhla v květnu 2006.
 |
| Jalan Malioboro, centrum Yogyakarty. |
Z letiště se jedeme ubytovat do hotelu Amaris v centru města (300 Kč/os./noc). Po rychlém otestování tvrdosti postelí, funkčnosti záchodové mísy a programové nabídky místní televize se odebíráme směrem k sultánovu paláci. Pomocí mapy se brodíme postranními uličkami, které lemují nuzné domky přípomínající spíš slumy, mezi kterými se v smrdutých odpadcích prohrabují lidé v otrhaných svršcích. Konečně se ocitáme na Jalan Malioboro, hlavní městské tepně plné obchodů, krámků se suvenýry a stánků s jídlem. V záplavě mopedů se proplétají becaky, jinak zaparkované při kraji silnice a s jejich majiteli, čekajícími, až se na obzoru objeví bledá tvář, do které pak bez ustání bubnují to své monotónní: "Mister, becak, becak!"
V jedné z uliček kolmé na Malioboro sídlí několik cestovních agentur, nabízejících výlety do okolí, po Jávě a dokonce až na Bali, což zní zajímavě. Speciálně pro nás, kteří jsou značně limitováni časem a hledání dopravních spojů a ubytování by nás zbytečně okrádalo o drahocenné hodiny. Po pečlivém studiu nabídky několika cestovek jsme si tedy na zkoušku koupili výlet u agentury Ari Tour & travel na Prambanan a večerní Borobudur. S jakousi podvědomou nedůvěrou k místním podnikatelským praktikám jsme zvědaví, jak dostojí slíbenému programu a pokud se osvědčí, koupíme si u nich balíček zahrnující cestu na Bromo, Kawah Ijen a následný transport až na Bali.
 |
| Stovky mopedů často pohltí i chodník pro pěší. |
Po Malioboro směřujeme k sultánskému paláci, též zvanému kraton. Přestože je ramadán, ve stáncích podél silice se na malých grilech rožní maso napíchané na špejli a spousta dalších věcí. Asi to tu neberou tak ortodoxním způsobem jako v jiných muslimských zemích, nebo je utržení nějaké té rupie od turisty silnější než zaryté náboženské tradice. U paláce se dovídáme nepříjemnou zprávu. Kvůli ramadánu zavírají dříve než obvykle, takže si o kouzlu místních uliček, vyhlášeném ptačím trhu, vodním paláci a další pozoruhodnostech kratonu můžem nechat jen zdát. Za to jsme se tu seznámili s jedním mladým klukem, který nám povyprávěl něco o kratónu (jeho otec tu prý pracuje jako kuchař) a kdesi cosi a že prej se můžeme jet podívat na vládou financovanou školu batiky, kde se můžeme dívat, jakou technikou se batika vlastně vyrábí a dokonce nám sehnal dva bečakáře, se kterýma domluvil, ať nás tam hodí. Nevím, zda to byl záměr toho milého chlapce nebo vlastní iniciativa borců z trojkolek, každopádně jsme se octli na prahu obyčejné galerie s batikovými díly. Vynalézavost místních lidí opravdu nezná v tomto směru mezí. Někdy je dost těžké najít tu správnou hranici mezi tím, co je past na turisty a co myslí upřímně, v dobré snaze pomoct a poradit cizím lidem.
Poněkud komicky zní "Halo Mister, becak!" z úst vetchého staříka, kterému musí být snad sto let. Pochybuju, že by převoz dvou statných těl přežil, takže v zájmu zachování starcova zdraví musíme jeho nabídku s díky odmítnout a vzít si becak u konkurence, která tu nikdy není daleko. Tak se o pár metrů dál soukáme na úzké sedadlo jiného becaku, jehož majiteli tím pádem vzniká poměrně těžké transportní břemeno. Po rovině se s jednoduchým převodem pere ještě obstojně, pak ale přichází nepříjemně táhlý kopeček, kde síly rychle ubývají. Nakonec musí chudák slézt z kola a tlačit nás pěšky, což ohodnotí patřičnou přirážkou k ceně.
Výběr večeře v restauraci se řídí pravidly zabodni někam prst do seznamu jídel a vyber si na co ukazuješ. Většina restaurací má totiž menu jen v indonéštině, z níž zatím známe jen pár slovních pojmenování jídel.
| <-- ZPĚT | | | DÁLE --> |