Argentina a Chile, deník, San Pedro a okolí

Den 14 - 22.3. - Iquique, San Pedro de Atacama -

Přímořská promenáda v Iquique

Ráno se jdem podívat k oceánu, který se večer dal tušit jen podle šumění vln. Iquique platí za přímořské letovisko a jedno z chilských center surfingu. Podél široké pláže se táhne výstavní promenáda s palmami a pěstěnými záhony. Není divu, že se sem jezdí surfovat. I teď jsou obrovské vlny a ve vodě nikdo není, navzdory pěknému počasí. Možná i proto, že Pacifik je při pobřeží Chile ovlivňován Humboldtovým proudem přinášejícím studenou vodu z Antarktidy, který je dobrý možná tak pro rybáře, ale ne pro plavce. A tak i v létě je oceán úplně ledový. Někde jsou i silné mořské proudy, na které upozorňují cedule zakazující koupání.

Nechceme se vzdát myšlenky, že bychom se přeci jen někde nevykoupali, když už tu ten oceán je. Tak pokračujeme dál za město po příbřežní silnici č. 1. a zastavujeme v jedné z vesniček, kde by měla být pláž. Do vody vlezl nakonec jenom Bedna a vydržel tam úplně v pohodě .... asi tak 5 vteřin. Pak s hurónským řevem vyletěl z vody ven. Chtělo by to otužilecký trénink plavců v prosincové Vltavě a tak dvě tuby termobalzámu, co měl na sobě Franta Venclovský, když zdolával La Manche.

Z jedničky se potřebujeme dostat zpátky na Panamericanu, která ji paralelně kopíruje vnitrozemím. Spojnice mezi nimi se prokousává vzhůru horským hřbetem a je plná soli popadané z náklaďáků, které jí sváží z nedalekých salarů (solných jezer). Po vystoupání od moře si připadáme jak na jiné planetě. Široko daleko není ani živáčka, jen ticho a neskutečné prostory pouště Atacama. Pro Evropany zvyklé na zastavěný každý metr čtverečný je to neobyčejný pohled. Nedivím se, že si Atacamu vybrala NASA k testování mimoplanetární techniky, ty podmínky jsou asi hodně podobné.

Neskutečné prostory pouště Atacama

Na dálnici se napojujeme v místech, kde kdysi stálo městečko Victoria. Teď je to vybydlené město duchů, které stihl podobný osud jako spoustu dalších bývalých hornických měst, jako jsou třeba Humberstone nebo Santa Laura poblíž Iquique. Poblíž dolů na ledek či další nerostné suroviny, kterými sever Chile oplývá, vyrostla hornická města s veškerou infrastrukturou jako školy, obchody a dokonce i divadla. To asi není zrovna případ menší Victorie, ale podobné věci jsou vidění v rámci prohlídky například v již zmiňovaném Humberstonu. Po II. světové válce klesla poptávka po chilském ledku, nebo byly doly vytěženy a hornická města byla opuštěna a nechána na pospas se vším tak, jak stála. No a žádný problém, o pár kiláků dál už stojí a žije životem nová Nueva Victoria.

Stoupání do vyšších nadmořských výšek zase probudilo škubání v motoru, tak v Calamě tankujeme radši více oktanový benzín. Čeká nás poslední úsek z Calamy do San Pedro de Atacama. Krásně rovný a z kopce. Anebo do kopce? Už dřív jsem na you tube narazil na příspěvek o přírodní anomálii vztahující se k této silnici. Vsadil bych se, že by každý odpřísáhl, že táhlý kopec před ním klesá dolů. Pak zastavíte, vylezete z odbržděného auta a ejhle! Auto začne couvat. Kdo tu nebyl neuvěří a kdo pojede po dvacet trojce z Calamy do San Pedra, musí těch pár minut obětovat a vyzkoušet si to. Do San Pedra přijíždíme v době vrcholícího západu slunce, halícího andské hřebeny do oranžova. Vskutku krásná přivítaná.

Den 15 - El Tatio, Salar de Atacama, Valle de la Luna -

Gejzíry El Tatio

Každý rok zaplaví San Pedro de Atacama tisíce turistů, protože v okolí městečka jsou ta nejprofláklejší místa této země. Vstáváme před čtvrtou ráno, abychom byli u gejzírů El Tatio během východu slunce, po němž už gejzíry ztrácí svou aktivitu. V hluboké tmě se vydáváme na devadesáti kilometrovou cestu k planině s gejzíry. Včera jsme si v San Pedru koupili super mapu, podle které sem vedou dvě trasy. Bohužel jsme si ale vybrali tu horší z nich, s kamenitými a příkrými úseky, vyžadující občasnou pomoc pohonu druhé nápravy. Druhá cesta, vedoucí přes vesničku Machuca, je ve znatelně lepším stavu a normálně sjízdná.

Liška v poušti

U gejzírů El Tatio je ještě tma. Venkovní teplota je -8 °C, tak se nasazujou čepice, rukavice a teplé bundy. Ze San Pedra přijíždějí v mikrobusech další a další organizované výpravy a celkem nás pobavil jeden turista, co vylezl v letním oblečení. Asi mu nikdo neřekl, že nejede na pláž. Gejzírové pole je jedním z nejvýše položených na světě, výškoměr ukazuje 4320 m n.m. Konečně začíná svítat a sluneční paprsky pomalu odhalují pohled na více než osmdesátku dýmajících gejzírů a dalších fumarol či malých jezírek s bublající vodou. Zamrzlá vodní oka v půdě působí zajímavě v kontrastu s vroucím skupenstvím hned vedle. Erupce vodních par vznikají působením zmrzlé podzemní řeky, která narazí na horkou skálu. Mezi gejzíry a jezírky jsou vyznačeny chodníky, po kterých se dá bezpečně pohybovat. Občas je ale půda pod nohama zrádná a nejeden turista dopadl jak ovarové koleno, když se přiblížil nebezpečně blízko k vroucím jezírkům a prolomil se pod ním břeh tvořený jen tenkou krustou. Kosa je ale furt pekelná a my promrzlí na kost, tak se ohříváme naložení v sloupu vodních par stoupajících ze země. Ranní slunce už ozářilo celé pole a z okolních hor se začínají trousit první zvířata. Kromě lam se tu objevila i liška oportunistka, evidentně těžící z přítomnosti turistů, od kterých tu a tam něco kápne.

Plameňáci v Laguně Chaxa

Odpoledne se ze San Pedra vydáváme na Salar de Atacama. Původně jsme chtěli dojet až k lagunám Miscanti a Miniques, ale to jsme nakonec vzdali. Ono se to nezdá, ale vzdálenosti jsou to enormní a sezení v autě už máme plný zuby. Tak se spokojíme s o něco bližší Lagunou Chaxa, která je součástí obrovské plochy Salaru de Atacama, nejrozlehlejší solné pláně v Chile s délkou kolem sta kilometrů. Cestou míjíme odbočku k teprve nedávno otevřené největší vesmírné observatoři světa ALMA s více než 60 obřími teleskopy. Poušť Atacama je totiž ideálním místem pro stavbu podobných zařízení, protože tu panuje stále jasná obloha, skoro nulové světelné znečištění a malá vlhkost. Další známá observatoř je na vrcholu Cerro Paranal, ale ta je až pod Antofagastou.

Plameňáček zblízka

Ale zpátky k Laguně Chaxa, která leží uvnitř Reservy Nacional Los Flamencos a je vodní oázou a líhništěm pro několik druhů plameňáků. Plameňáci si od lidí udržují odstup, ale i tak se k nim dá přiblížit celkem blízko. Brouzdají lagunou a zobáky cedí vodu, při troše štěstí se dají vyfotit i za letu. Nejkrásnější pohled na lagunu a pás sopek za ní je při východu nebo západu slunce, ale to máme holt smůlu. Po salaru lze absolvovat i malou naučnou stezku s geologickými a geografickými popiskami míst, kde se právě pečeme ve vlastní šťávě. Při zpáteční cestě ještě zastavujeme u Laguny Cejar, kde se můžete vykoupat v akvamarínové vodě s vysokou koncentrací soli.

Pohled z okolních skal na Valle de la Luna

Známé údolí Valle de la Luna prostě nelze vynechat, bohužel i tam se taky hrne jedna turistická noha za druhou. Nejdříve si ho jdeme trochu omrknout z výšek okolních skal, kde pomalu čekáme až přijde západ slunce. Pod našima nohama se rozprostírá prazvláštní krajina připomínající povrch Měsíce, po němž ostatně dostala své pojmenování. Ten skutečný Měsíc zatím pěkně vystoupal nad horizont, a posadil se jen kousek nad sopku Licancábur. Vše nasvědčuje tomu, že tu zažíváme pravý vrchol našeho putování. Pásmo zvrásněných skal a písečných dun vzniklo tisíciletým působením vody a větru a právě při západu slunce se v údolí ve velkém rozjede hra stínů a světel a krajina dostane až nadpozemský nádech.

Uprostřed Valle de la Luna

Bohužel otvírací dobu parku vymyslel pravděpodobně idiot, protože ačkoliv je čas západu slunce stanoven na pár minut před sedmou, u brány do údolí nás upozorňují, že se zavírá v sedm. To máme co dělat, když je půl sedmý. Vypadá to, že má vyhráno ten, kdo se sem vydal na kole, protože se nemusí bát zavřené závory u vjezdu. Kolo se dá půjčit v San Pedru a není to odtud daleko. Tak se projedeme po Měsíci, uděláme pár fotek a vracíme se do naší hosterie. Večer si jdem dát gáblík do centra San Pedra do jedné z mnoha restaurací. Ulice jsou plné i agentur nabízejících výlety nejen ke všem cílům v okolí San Pedra, ale i několikadenní vyjížďku do Bolívie k vysokohorským lagunám a na Salar de Uyuni. No tak to snad někdy zfoukneme při cestě po Peru a Bolívii.